(Art)lover

⁕ 43 ⁕

"Napadlo mě, že bychom se mohli sestěhovat."

V Remim hrklo, ale předstíral, že se nic nestalo. Dále krájel maso na večeři, zatímco Jenny vedle něj vytahovala z lednice zeleninovou směs.

"Uhm, proč?" Nejraději by se praštil.

Jenny se zasmála. "Jsme na to staří už dost. Víš, že všechny mé kamarádky ze školy mají už i děti?"

Remi by jí nejraději toho tolik řekl. Jenny pracovala jako učitelka v malé škole, která jí moc neplatila, stejně jako Remimu galerie, kde se stále držel. Sice opravdu měli věk na to, aby se sestěhovali a nescházeli se v domech rodičů jak nějací puberťáci, ale kdyby si našli něco vlastního, nejspíš by měli velké finanční problémy.

Navíc, musel by s ní být každý den. A na to asi i tak nebyl připravený. Věděl, že minimálně dokud si při sexu bude představovat Elliota místo ní, nebude připraven udělat další krok.

"Že ostatní mají děti neznamená, že my musíme taky, ne?" řekl opatrně. "Nejdříve se musíme ujistit, že na to máme. Ať už vlastní bydlení nebo dítě."

Nechtěl dítě, to už vůbec ne. Znamenalo by to opravdu už závazek na celý život a na ten on připraven nebyl. Ne když věděl, že Elliot někde stalé žije a dýchá a tvoří nádherné umění a je otevřeně gay. I když, zrovna lehký život mu to taky nepřineslo.

"Víš, táta mi říkal, že by ti byl schopný najít docela dobrou práci ve firmě mýho strýčka. Mám si o tom s tebou prý promluvit. Měl bys alespoň o polovinu lepší plat hned při nástupu. A to už by šlo, ne? Nějaký ten byt."

Remi odložil nůž. Raději. Věděl, že nevydělával moc. Že mohl vydělávat více. Ale ta práce mu dělala radost. Když už se nemohl živit vlastním uměním, byl rád, že měl tu možnost být vůbec nějakým uměním obklopený každý den. Navíc samozřejmě znal rodinu Jenny, věděl, že její strýc má účetní firmu. Musel by tak každý den sedět v ponuré kanceláři za stolem a ničit si záda.

To nemohl. To nebyl on. Ale pravdou bylo, že taky nebyl člověk, co by dokázal celý život s holkou a k čemu se tady schylovalo? Chtěl di ale zanechat aspoň trochu důstojnosti. Chtěl si nechat alespoň tuhle práci.

"Probereme to později?" zeptal se. "Já... já si musím zavolat, promiň."

Odešel z kuchyně. Meyerovi měli telefon na chodbě a Remi hned vytočil vedoucího galerie, kde pracoval. Ten den nechal Remimu vzkaz v práci, že mu má během následujících dvou dnů zavolat a on to samozřejmě odkládal. Teď, skoro v sedm večer, se zdál být ideální čas.

"Reid, prosím."

"Dobrý den, pane, tady Remi Brooks z galerie. Chtěl jste, ať vám zavolám."

"To jste si vybral zajímavý čas," podotkl jeho šéf, ale nezněl naštvaně. "Ale dobrá. Stejně moc informací ještě nemáme, ale budu potřebovat vaše nejvyšší nasazení v dalších měsících."

Remi nakrčil obočí. "Proč?"

"Pokusíme se k nám dostat výstavu Elliota Quinna."

Remi málem vyprskl smíchy. Mělo to hned několik důvodů. První, jejich galerie rozhodně neměla takové jméno, aby v ní Elliot vystavoval. Byl tomu rok, co už nedělal pod Nicovým hledáčkem (a tím pádem i rok, co se už klidně mohl vrátit do Anglie, ale nevrátil) a jeho výstavy byly nejnavštěvovanější sólo výstavy současnosti. Za druhé ho pobavilo, že kdyby jeho šéf věděl, že Elliota zná, asi by se zbláznil.

"Má to cenu?" zeptal se Remi. "Elliot Quinn, když už by teda vystavoval v Anglii, tak možná tak v národní galerii, ne?"

Píchlo ho u srdce. Národní galerie, místo, kde Remi poprvé potkal Michaela.

"Žádný když už. Příští rok v zimě Elliot Quinn převáží svou výstavu do Evropy. Do Anglie. A jako rodák nechce vystavovat jen v Londýně."

Až tento fakt způsobil to, že Remi znervózněl. Že na chvíli zapomněl, jak se tvoří věty. Zima příštího roku byla ještě daleko, pro jejich galerii to znamenalo prosinec, což bylo ještě dobrých sedmnáct měsíců, ale i tak - Remi ho nemohl potkat. Prostě ne:

"A jak to víte?" zeptal se nakonec.

"Elliotův agent poslal výzvu do galerií Anglie. Ta naše sice nedostala, ale mám známosti. Zkusíme to i tak."

Elliotův agent. Vůbec mu v tu chvíli nepřišlo, že mluví o jeho Elliotovi. Že to dotáhl opravdu tak daleko.

"A... a kdy bychom věděli výsledky? Jestli budeme moct vystavovat jeho práce?"

"Bude to dlouhý proces," povzdechl si šéf. "Jeho umění je opravdu hodně žádané. Možná tak za rok touto dobou?"

"A znamená to... znamená to, že i sám Elliot přijede do Anglie?"

"Proč zníte tak sklesle, Brooksi? Samozřejmě, že by Quinn i přijel do Anglie, ale myslím, že ho nebude zajímat nic jiného, než otevření té výstavy v Londýně. Ale zníte, jako byste ho nechtěl ani potkat."

Nechtěl. Kdyby ho potkal, nevěděl by, jestli křičet, brečet, nebo mu skočit kolem krku.

"Já jen... jsem unavený, pane Reide. Beru na vědomí, budu se snažit, aby naše galerie vystupovala v tom nejlepším světle. Dobrou noc vám přeji."

A zavěsil. Opřel se o stěnu vedle telefonu, tohle musel zpracovat.

Tři roky to byly od toho, co Elliot odjel, co ho Remi neviděl, ani od něj neslyšel, co ho odřízl. Rok uplynul, co už Elliot pracoval bez Nica a veřejně oznámil svou sexualitu. Už rok byl odvážný, zatímco Remi lhal své rodině, své přítelkyni a hlavně sobě.

Měl pocit, že kdyby ho jen uviděl, jeho život by to rozbilo. Naučil se bez něj žít, i když na něj myslel snad každý den. Elliot byl na vysoké jeho splněný sen a tak ho i Remi momentálně bral - jako sen, který se doopravdy nestal. Nedokázal by mu čelit z očí do očí.

Ale tak nepracoval v Londýně. Jejich galerie téměr neměla šanci, aby byla vybrána pro Elliotovu výstavu.

I přes to se Remi vrátil do kuchyně, opřel se o linku a skousl si ret. "Tak myslíš, že by se tvůj otec mohl po té práci pro mě poptat?"

Jenny se rozzářily oči. "Vážně?"

Remi, úplně mimo z onoho telefonátu, přikývl.

Jenny mu skočila kolem krku. "Já tě tak miluju! Sestěhujeme se, něco našetříme a můžeme založit rodinu! Bude to všechno tak krásný, panebože!"

Vtiskla mu dlouhou pusu, než začala zase skotačit. Remimu bylo jasné, že mu také nenápadně naznačovala, že možná by byl čas ji taky požádat o ruku. Remi si to ale nemyslel.

Dva měsíce na to změnil práci. Stal se z něj kravaťák, ale plat měl opravdu mnohem vyšší. V prosinci se s Jenny sestěhoval do jednoho bytu a strávil tak první Vánoce mimo domov. Jenny mu dala po stromeček mimo jiné i umělecký časopis, prosincové číslo, kde už oficiálně bylo napsané, že Elliot míří se svým uměním do Anglie.

A také tam byl rozhovor s ním samotným. Remi se dlouho bránil tomu, aby si ho přečetl, ale nakonec se poddal. Tedy, přečetl ho do půlky. Přesně do té časti, kde odpověděl, že na pravou lásku ještě čeká, protože zatím nepotkal nikoho, do koho by se zamiloval.

Tu noc Remi opět usínal se slzami v očích. Byla to už skoro každodenní praxe.

⁕ ⁕ ⁕

trochu skáčeme časem haha

ale víte co jsem si uvědomila

v noci ze soboty na neděli odjíždím na dovolenou. s kamarádkou. asi moc psát nebudu. zítra kapitola ještě bude. asi. ale s tím, jak mám naplánovaný konec té další, mě fakt už asi zabijete, když nebude dlouho další 😭

zkusím psát ještě dneska večer. a ráno. ať stihnu dvě. nic neslibuju.