(Art)lover

⁕ 40 ⁕

Remi v prvním týdnu po Elliotově odjezdu zjistil, že když se bude dostatečně přesvědčovat, že je v pořádku, bude. Od té noci, co naposledy navštívil Elliota, nebrečel. To, že chodil jako tělo bez duše, byla druhá věc.

Toto léto zůstával spíše doma. Neměl už Elliota a tím pádem ani důvod zůstávat na bytě. Jeho máma se za prvních deset dní po Elliotově odjezdu zeptala hned třikrát, jestli je v pořádku, což nebylo vůbec obvyklé. Jen přikývl. Nemohl jí říct pravdu. 

A tak byl relativně v pořádku. To až se vrátil na byt, protože potřeboval změnu prostředí, a uviděl dopis adresovaný mu z Ameriky, to na něj dopadlo. Elliot byl na druhé straně planety. A tohle byl jediný způsob, jakým si ho mohl udržet ve svém životě.

S otevřením dopisu kupodivu váhal. Alespoň dvacet minut jen seděl na sedačce a propaloval svou adresu napsanou Elliotovým úhledným písmem očima. 

Pak ho doslova roztrhal. Samozřejmě tak, aby neponičil psaní uvnitř. A dal se do čtení.

Můj milovaný Remi,

sedím v přístavu a čekám, až pro mě Nico přijede. Takže asi chápeš, že ti nemám toho moc říct, jen jsem chtěl tento dopis odeslat co nejdříve. Cesta byla dost vyčerpávající a dlouhá a zatím nevím, jaký dojem na mě Amerika dělá. Jak říkám, sotva jsem vystoupil z lodi, začal jsem psát.

Je to pár dní, ale chybíš mi. Kdo ví, kdy ti tenhle dopis dorazí, možná za týden, možná za dva, a je mi jasné, že to mi budeš chybět už sakra moc. 

Nevím, jestli jsem se nepřecenil. Nevím, jestli to zvládnu. Neuvědomil jsem si, jak moc mi pomáháš proplouvat životem, dokud jsem o tebe nepřišel. Doufám, že Nicova škola mě dostatečně rozptýlí. 

Níže posílám adresu, na kterou mi můžeš napsat, pokud budeš chtít. Je to můj domov na další dva roky. 

Vím, že bych to už neměl říkat a dělat ti to těžší, ale miluju tě. Snad se máš dobře.

Elliot

Remimu stékaly slzy po tvářích, jako by mu Elliot tím dopisem nějak ublížil. A možná ublížil, protože napsal, že ho miluje. Neměl na to právo. Nemohl už psát Remimu, jak ho miluje, když nemohl být u něj. 

Švihl papírem na zem a zhluboka se nadechl. Míchaly se v něm emoce. Jednou emocí byla radost - měl radost, že mu Elliot napsal. Že to bylo to první, co ho v Americe napadlo udělat. Tou druhou byl ale vztek. Ne na Elliota, ale prostě na život, obecně. Chtěl ho zpátky. 

Trvalo mu týden, než dokázal sesmolit nějakou odpověď. V jeho životě se samozřejmě momentálně nic nedělo, neměl mu co napsat. Mohl mu napsat akorát tak o tom, že se cítí, jako by mu chyběla část sebe. Nechtěl být ale dramatický. 

"Co píšeš?" zeptala se ho Vanessa, která právě přijela na byt s taškou plnou nákupu. Remi zakryl poškrtaný papír rukama. Nebyl nejlepší nápad to psát v jídelně.

"Nic," zamumlal.

Vanessa na něj nakoukla. Remiho zakrývací schopnosti asi nebyly nejlepší, protože řekla: "Píšeš Elliotovi? To přede mnou tajit nemusíš."

"Je to trapný."

"Co? To, co mu píšeš nebo že mu vůbec píšeš."

"Nevím, obojí." Povzdechl si. Nedokázal vůbec přemýšlet.

Vanessa odložila tašku s nákupem na stůl a posadila se vedle něj. "Byli jste spolu skoro rok a půl. Vážně není trapný, že mu píšeš. Zmizel ti z života lusknutím prstů."