(Art)lover

⁕ 51 ⁕

Když jeli Elliotovým autem k Remiho rodičům, uvědomil si, že už si skoro nepamatuje cestu.

Byl si tak jistý, když řekl Elliotovi, aby tady zabočil doprava. Špatně. Bylo to až na další křižovatce. Přitom to byl jen nějaký rok a půl. Elliot mu později vysvětlil, že za to nemůže, že to bude jen jeho mozek, jak se snažil vystrnadit jeho rodiče z hlavy, protože mu ublížili. Když tenkrát utekl od Michaela, prý téměř zapomněl, kde s ním vlastně bydlel.

Neodepsal rodičům na dopis, prostě se v jejich domě ukázal. S přítelem. Ať si to vezmou, jak chtějí.

Kéž by byl jeho přístup k tomu opravdu takový. Doopravdy mu ale záleželo na tom, co si jeho rodiče budou o Elliotovi myslet. Táhlo mu na třicet a bál se jak teenager, co jeho rodiče řeknou na jeho přítele. Přišlo mu to směšné. 

Elliot zaparkoval na příjezdové cestě a byl připraven vystoupit, ale Remi mu položil dlaň na stehno, aby ho zastavil. "Ještě potřebuju chvíli," zamumlal.

Elliot se zabořil zpátky do sedačky. "Jak jen dlouho budeš chtít."

A tak tam v tichu seděli ještě dobrých pět minut a dívali se před sebe na ty krásné květináče v oknech. 

"Jsi nervózní?" zeptal se Remi. 

Elliot pokrčil rameny. "Nevím. Tvé chování mě trochu znervózňuje. Jako bych se jich měl bát."

"Taky že jo."

"Ale prosím tě. Už je to pár let, co všichni vědí o mé sexualitě. Já už jsem obrněný. A fakt, že jsou to tví rodiče, na tom nic nemění, ať si o mně myslí, co chtějí."

To trochu Remiho uklidnilo. Nebál se ani tak toho, jak se budou chovat k němu samotnému, ale jak k Elliotovi. Začal si říkat, že možná udělal chybu, když Elliota požádal, aby jel s ním. I když, byl si skoro jistý, že kdyby před odjezdem Elliotovi řekl, ať nejezdí, udělal by pravý opak.

A tak si rozepnul pás. Elliot se pousmál a vystoupil z auta taktéž. Hned, jak zabouchli dveře, Remi periferně zahlédl v okně svou mámu. "Máma na obzoru," řekl tiše, "a sleduje tě." Což byla pravda. Jeho máma měla pohled upřený na Elliotovi, jako by její vlastní syn nestál pár kroků od něj. 

Elliot se ale jen zasmál. A pak na jeho mámu v okně zamával. V tu chvíli zmizela jako pára nad hrncem.

"O můj bože," zamumlal Remi. "Tohle bude katastrofa."

Zazvonil. Byl si jistý, že měl někde doma zahrabané klíče od domu, ale nechtělo se mu je hledat. Stejně si nebyl jistý, jestli by jeho rodiče uvátali, kdyby si jen tak přišel domů, jako by mu to tam patřilo. 

Co si ale Remi pamatoval bylo, že cesta od okna v obýváků k hlavním dveřím trvala maximálně deset sekund. A tohle bylo více jak deset sekund. 

Až moc přemýšlel. Nejraději by si dal facku na místě. 

Pak se na patě otočil k Elliotovi. "Vlastně... mohl bys ještě chvíli počkat v autě?" zeptal se. "Chci se jen ujistit, že se k tobě budou chovat normálně. Vážně netuším, co od nich čekat."

Elliot zvedl jeden koutek úst do úsměvu a přikývl. "Jasně, jestli ti to přidá klidu na duši."

"Doufám, že jo."

Elliot mu krátce stiskl ruku, než se vydal zpátky k autu. Zrovna když otevřel dveře auta, otevřely se i ty před Remim. Stála tam jeho máma a kousek za ní i otec. Nastalo ticho. Remi si odkašlal.

"Ahoj," zkusil to tiše.

Ticho pokračovalo. A pak jeho máma k němu došla, skoro mu padla do náruče a rozbrečela se. "Remi, Remi," opakovala jeho jméno stále dokola. A z její reakce a reakce táty, který stále stál s nečitelným výrazem na chodbě, usoudil, že celou jejich situaci bral otec hůře.