Live? Or die? [OPRAVUJE SE]

Nechci je opustit..

Matty: Jakmile jsem se dopravil na ono osudné místo, rozkopl jsem hlavní dveře a rozstřílel tam všechny, kteří se mi pokusili stát v cestě a vzdorovat. Ze mě si nikdo prdel dělat nebude. V tu chvíli jsem si přišel jako chladnokrevný zabiják. Měl jsem černo před očima, můj jediný důvod byl naprosto jasný. 

 ,,Sakra, může mi do prdele někdo vysvětlit, co se to tu děje? Do hajzlu! Jak to že žiješ!" zděsil se jeden z hlavních bodyguardů. 

,,Oh, jak milé přivítání. Já se tu moc dlouho nezdržím, toho se neboj. Máš asi tak deset vteřin než ti hlavou proletí kulka. Takže zpívej. Kde je Lila?" mé ohnivé oči ho musely dohánět k šílenství.

 ,,Jsi si opravdu jistý, že je stále naživu? Možná jsi už přijel pozdě," posmíval se. Tihle muži se smrti nebojí. Nejradši bych ho odpráskl hned, ale kdybych to udělal, ti hajzlové by mě rozstříleli na sračky. Mobil s sebou nemám, takže zavolat klukům též nemůžu. Dnes jsem na to sám, ale adrenalin mi putoval žilami jako ještě nikdy.

 ,,Okamžitě vyklop kde je, nebo tě nepozná vlastní máma," řekl jsem naštvaně a už už jsem mu chtěl jednu natáhnout. Ten hajzl se ještě usmíval. Já mu opravdu do toho úsměvu opravdu brzy šlápnu.

 ,,Tak si ji tu najdi, ale je tu taková možnost, že tě cestou k ní někdo zabije," říkal to tak v klidu, málem jsem vybouchl.

,,Pokud nezabiji já je."

Poté jsem se pustil do běhu přes celou chodbu a modlil se, abych na nikoho cestou nenarazil.

Lila: Kreslila jsem si po zdi. Čárky, obrázky, křížky. Všude bylo jeho jméno. To jméno, na které nikdy nezapomenu. To, co jsem ztratila. To, co už neexistuje. Pamatuju si přesně jak vypadá. Nemůžu uvěřit, že je nadobro pryč.

Nakreslila jsem ho doprostřed té bílé, starodávné zdi. Vypadal nádherně, jako vždy. Byl propracovaný do nejhlubších detailů. Jeho křivky mě očarovaly, staly se pro mě drogou, které se nechci zbavit. Tak ráda bych ji opět vyhledala, ale byla poslední svého druhu. Tak ráda bych znovu viděla jeho tvář a ještě radši bych se jí opět dotýkala. Už ji ale nikdy nenajdu, a tak hledám náhražky, abych alespoň na chvíli utužila svou neúnavnou touhu a bolest, která neustává.

 Celý pokoj jsem zničila. Z oka mi opět ukápla neposlušná slza a to oni neradi vidí. Nemají rádi když pláču, poznala jsem to z toho, jak na mě křičí. Ještě on si to nezasloužil. Rozhodla jsem se to trápení ukončit, ale stejně to vždy zastavím. Nemám odvahu. Oni mě týrají, ale nezabijí mě. Ne proto, že by jim mě bylo líto nebo že by neměli to srdce. Jejich důvod je jiný. Ale já už nechci trpět! Nebudu trpět!

Dobelhala jsem se do koupelny a to jsem stihla ještě asi třikrát upadnout. Postavila jsem se zase na nohy a podívala se do zrcadla.

 ,,Fuj!" 

Po dlouhé době jsem promluvila. Chvíli jsem se na sebe koukala, a přitom se mi z pohledu na mé zubožené tělo svíral žaludek. Sebrala jsem zbytek své síly a plnou parou vrazila pěstí do zrcadla. To se okamžitě rozpadlo na malé dílečky. Já jsem jeden ten střep vzala do ruky a pomalu došla zpátky do pokoje. Moje zamčené dveře se ale z ničeho nic rozrazily, až ve mně hrklo. Stála jsem v prostředku místnosti a koukala na postavu mezi nimi. Když jsem si uvědomila kdo v nich stojí, vypadl mi střep z ruky. Nevěřila jsem vlastním očím a myslela si, že jsem buď mrtvá nebo už blouzním. Obě varianty pro mě byly víc než možné.

,,Lilo," zašeptal.

Je mrtvý. To se ti zdá. 

Domáhal se můj vnitřní hlas. 

,,Jak vidím, tak jsi ji našel," uviděla jsem toho hajzla, jak míří pistolí přímo na Mattyho záda. Nabil si a chtěl ho... znova zabít? To je sen? Jak jinak si to mám vyložit? Nechci ale, aby Mattyho znovu zabili.

 ,,Ne!!!" zakřičela jsem rozkřáplým hlasem, který spíš jako řev, zněl jako šepot a šumění listí v letním větříku.

 ,,Promiň.. ale jsem rychlejší!" Matty se sklonil přesně když vystřelil, málem kulka skončila v mém břiše, mihla jen kousek ode mě. Pak se narovnal a trefil ho do čela svou pistolí. Ten spadl na zem a já taky, protože jsem se na nohou už neudržela.

 ,,Lilo!"

 Přiběhl ke mně, ale já věděla, že není pravý. Můj Matty je totiž mrtvý. Je jen tady. Tady na té zdi. On je v nebi. Nebo možná spíš v pekle.

 ,,Lilo... slyšíš mě? Prosím! Já se vrátil Lilo. Vrátil jsem se pro tebe!" začal brečet a já na své hrudi ucítila kapky slz,  které na mě rychleji a rychleji dopadaly. 

,,Nesmíš mě opustit, jako jsem to já udělal tobě. Neopouštěj mě! Nikdy jsem tě neměl nechat odejít," zašeptal ještě. Dokázala jsem znova otevřít oči.

 ,,M-matty?" řekla jsem nevěřícně. On mi věnoval pohled a usmál se. Pohladil mělo tváři. Já mu svůj poloúsměv oplatila. Přiblížil se k mým rtům, které velice jemně políbil. Ano. Tenhle pocit jsem už zažila. Ten nádherný pocit bezpečí. Je to on. 

Můj Matty.