Věnováno tall_bel ❤
Ginevra stála ve dveřích přístěnku a hledala koště. Ne to její, to bylo pečlivě uzamčené u nebelvírských. Tenhle přístěnek byl totiž zmijozelský a ona hledala koště jednoho konkrétního hada.
,,Hledáš něco, Weasleyová?" ozval se jí u ucha tichý, podmanivý hlas, jenž jí způsobil husí kůži na celém těle. Trhla sebou a málem vyjekla. Jeho tady opravdu nečekala. Zasmál se. ,,Ale, nemáš čisté svědomí?"
,,Co tu děláš?" sykla na něj a otočila se, aby mu stála tváří v tvář. Prohlížel si ji, i v tom přítmí viděla, jak mu jiskří temné oči a koutek rtů má zvednutý v líném úšklebku. Když se uchechtl, došlo jí, jak hloupá byla její otázka.
,,Inu, já si tu můžu dělat, co budu chtít, protože tohle je zmijozelský přístěnek," řekl důrazně a přistoupil k ní o krok blíž. Ginny mimoděk ustoupila. ,,Tak co tu děláš ty, lví princezno? Pokud vím, tak tvoje koště tu není..."
Ginny neřekla nic. Chtěla se Blaisovi pomstít za ty záškolácké zákusky. A tak si řekla, že něco malého provede s jeho koštětem...
,,Nemluvíš se mnou?" řekl tiše Blaise a znovu vykročil směrem k ní. A Ginny už náhle neměla kam ustupovat. Rozbušilo se jí srdce, když se k ní sklonil a očima bloudil po její tváři.
,,Ne," odpověděla stejně tichým hlasem Ginny. Blaise se pobaveně usmál.
,,Tak nemusíme mluvit vůbec." A pak ji políbil. Bez jediného slova, bez zaváhání. Samozřejmě, že se jí Blaise líbil.
A samozřejmě, že to ten zmijozelský zmetek věděl.