Věnováno Cameron_Riddle ❤
,,Nevydržím to. Jsem - jsem rozbitá," zašeptala Wanda roztřeseným hlasem a uslzenýma očima pohlédla na své ruce, které se chvěly. Hořely. Strašně to bolelo, ale bolest na srdci byla horší. Mnohem, mnohem horší.
,,Každý máme své démony, Wando," opáčil klidným hlasem Strange, jenž ji zamyšleně pozoroval. Před nějakou dobu jí nabídl, že ji vezme pod svá křídla. Avengers už se rozpadli - ti nejbližší najednou byli pryč. A Wanda byla jako ztracené, opuštěné dítě. Stephen byl jejím rádcem, mentorem a dobrým přítelem. Něco je spojovalo dohromady. ,,Musíš se naučit jim čelit. Nebude to zítra, možná ani za měsíc ne. Ale jednou zmizí."
Wanda poklesla na kolena, hlava jí třeštila, jako kdyby si někdo ledabyle hrál s jejími myšlenkami. Samou bolestí vykřikla. Nerozuměla tomu, co se děje. Jako kdyby nad svou mocí neměla kontrolu.
,,Je to... jen v mé hlavě," zašeptala poplašeně a snažila se uklidnit. Stephen k ní poklekl, sevřel její horké ruce v těch svých a přestože mu její dotek působil bolest, nepovolil. Wanda se začala uklidňovat.
,,Správně," přitakal potichu. ,,Vzpomínky nad tebou mají nadvládu."
,,Nevydržím to," šeptla a upřela na Strange své uslzené oči. ,,Já ho potřebuji, Stephene."
,,Já vím, že ho potřebuješ," přikývl a odvrátil od ní svou zamyšlenou tvář, ,,a taky je v tvé moci jej alespoň zčásti dostat zpět. Ale nezničí tě to ještě víc?"
Chvíli na něj jen zírala, v hlavě si přehrávajíc jeho slova. Pak ale zavrtěla hlavou, její ruce jemně vyklouzly z jeho sevření a prsty samy začaly pravidelně kmitat, snažíce se magii znovu ukočírovat.
,,Vždycky budu hledat způsob, jak s ním být. A nezáleží mi na tom, jak těžké to je."