"Byla jsi tak dokonalá a mne to chvílemi nepřipadalo jako realita, ale až moc dobrý sen. Nejsem pro tebe dost." Povzdechla si a já už nadále nedokázala udržet pohled mimo ni.
"Kdo sakra určuje, jestli pro mě jsi dost, nebo ne? Víš co? Možná jsem trochu sobecká, ale chci, aby bylo mé srdce spokojené a já šťastná a ty jsi ten jediný člověk, který to dokáže. Chci tě mít pro sebe, El, chci se zase cítit doma."
Eliza
Vidět jí smutnou a tak prázdnou mne zabíjelo už jen kvůli tomu, že jsem ta to mohla já. Mohla jsem za to, že po nocích plakala, já, člověk, který ji měl milovat nejvíce ze všech. Ty slova, která se vytratila z jejích úst mě nějakým způsobem zahřála a ještě více udeřila najednou.
"Miluji tě." Řekla jsem po chvíli ticha a neodvážila se dívat na její reakci.
Nikdy jsem nic nevyslovila s takovým množstvím citů. Nebo jsem se alespoň snažila, aby z těch dvou slov cítila všechnu mou lásku, kterou jsem k ní chovala. Občas mi to přišlo neuvěřitelné, jak rychle se pro mne dokázala stát tou nejdůležitější osobou vůbec. Pochybovala jsem o jejích citech, ano, protože jsem nedokázala pochopit, že by někdo jako ona mohl milovat někoho, jako jsem já. Zdálo se to být nemožné, ale teď... jsem si uvědomovala, že pro ní také něco znamenám.
"A vím, že ty mne taky..." Dodala jsem, když se dlouho nic neozývalo.
"Věděla si, že tě miluji a stejně to dokázala udělat?" Řekla mnohem více zlomeně a zároveň naštvaně. Její zelené oči se potkaly s mými a na zlomek vteřiny to vypadalo, že jí pohled přeskočil na mé rty. "Chtěla si mi ublížit? No, víš co? Povedlo se."
"Al já-"
Tohle bylo špatné. Hodně, hodně. špatné.
"Nejspíš je lepší to skončit, Elizo. Stejně by to nefungovalo." A s těmito slovy mne opustila. A já jí nechala, protože jsem nechtěla, aby brečela. Nikdy víc. Ne kvůli mně.