Alycia: Nechci se vrátit. Chci tebe
Odeslat tuto zprávu mi musel pomoct alkohol. Neměla jsem ho moc, ale dodal mi odvahu k tomu, co bych jinak nikdy neudělala. Stále jsem byla u hnědovlasé dívky a až teď jsem si tak nějak pořádně uvědomovala, jak nesprávné mi to přijde. Známe se čtyři dny. Čtyři podělané dny.
Proč se vždy do všeho hrnu tak rychle? Elizu jsem znala také jen týden. Ale s Elizou bylo vše o tolik jiné. Správné. S ní jsem cítila mé srdce spokojeně bít.
Eliza: Musíme si promluvit
Mé zorničky se rozšířily, když jsem si přečetla nově příchozí zprávu. Chvíli jsem pochybovala, jestli si jí můj mozek pouze nedomysel.
Alycia: letiště, za hodinu
Co jsem to právě udělala? Rozhodně něco, čeho budu později litovat. Poslední dobou snad neudělám jedinou věc, které bych nakonec nelitovala. Eliza byla jediná. Jediná osoba, kterou jsem si byla jistá, ke které jsem si byla jistá, co cítím.
"Odvezeš mě za hodinu na letiště?" Zeptala jsem se ve spěchu Maiy, zatímco jsem házela své věci do kufru.
"Ty už... odjíždíš?" Lehce v šoku si prohlížela mé zběsilé pobíhání po apartmánu.
"Musím." Konečně jsem na ní upoutala mou pozornost a střela se s jejím pohledem.
"Jo, jo odvezu tě." Pousmála se nakonec, ale i přes pár loků vína jsem dokázala rozeznat, že ten úsměv nebyl upřímný. Spíše zdvořilý.
Všechno se událo moc rychle a já najednou seděla v autě, s dívkou, kterou jsem tu poznala a utekla k ní od osoby, kterou miluji, na cestě k osobě, kterou miluji. Bláznivé. Zdálo se, že kouzlo alkoholu v mé krvi moc nefungovalo, protože jsem byla nervóznější než kdy jindy ve svém životě. Chtěla jsem konečně zahlédnout ty modré oči, těšila jsem se, až se podívají do mých. Zároveň to však byla má noční můra, která se pomalu, zato jistě naplňovala.