"Budeš s ní mluvit?" Zeptala se hnědovláska ležící vedle mne. Její otázka mne zaskočila, ale odpověď byla celkem jasná.
"Ne. Alespoň ne teď. Asi bude lepší, když se nějakou chvíli vůbec nebudeme stýkat." Pousmála jsem se na ní a snažila se tak zakrýt bolestné bodnutí v mé hrudi.
"Jak myslíš. Jakkoliv se rozhodneš, budu stát za tebou." Řekla ještě a aby mne přesvědčila, že to myslí vážně, přitiskla své rty dlouze na ty mé.
Takto jsme strávily v podstatě celý den. Ležely jsme v těsné blízkosti v peřinách nasáklých její vůní a sledovali televizi. Něco na tom všem mi připadalo... divné. Nebo spíše jiné. Necítila jsem se jako na obláčku, necítila jsem vůbec nic. Měla pravdu. Někoho jsem potřebovala a ona byla jen ten člověk, který byl náhodou okolo. Nechtěla jsem ji tím ranit, ale zároveň jsem k ní nic cítit nedokázala. U Elizy jsem to spojení cítila už při prvním doteku, který mi věnovala, u Maii jsem to nedokázala ani po noci strávené s ní.
"Nad čím přemýšlíš?" Vtrhla mne brunetka zpět do reality.
"Nad vším a nad ničím zároveň." Odpověděla jsem a sama se zarazila nad tím, jaký nesmysl jsem právě řekla. "To nedává smysl... prostě. Přemýšlím nad věcma, který jsou teď nepodstatný." Dodala jsem a čelila jí obličejem.
"Všechno, co zatěžuje tvojí hlavu, je podstatný. Pokud to je ta dívka, je to víc než normální." Hřejivě se usmála.
"Co když to není ona? Co když to je někdo, kdo je u mne mnohem blíž?" Už jsem se nadále nechtěla bavit o blondýnce, protože s každým dalším slovem jako by se nůž zabodával hlouběji do mého srdce. Skousla jsem svůdně svůj spodní ret a pohled upřela na její chuťový orgán. Mého těla se znovu zmocnil chtíč.
"No... asi máme stejné myšlenky." Ušklíbla se Maia a zahnala můj hlad po jejích rtech.
"Chci tě, Alycio." Zašeptala mi u ucha a tehdy už jsem se neudržela a téměr doslova z ní strhala oblečení.
Věděla jsem, že znovu přijdou výčitky svědomí. A přišly.