Neviděla jsem jí jeden měsíc, ale zdálo se to jako desítky let. Chyběla mi každá část jejího těla a tolik jsem se těšila, až si konečně něco řekneme jinak, než přes zprávy na mobilu. Moc jsme s nepsaly, jelikož neměla čas. Jednou zařizovala nábytek, jednou se musela učit na zkoušky, jednou šla ven se svými nově získanými kamarády a takhle to chodilo celý měsíc, zatímco já celý den jen byla v pokoji a seděla v tichu, čekajíc na její zprávu.
Otevřela jsem klíčkem, který mi dala Eliza před odjezdem, dveře, které měly vést do jejího domu. Z venku vypadal nádherně. Celo bílý domek s malou zahrádkou, hned vedle pláže. Poprvé jsem se porozhlédla po vnitřku domu a byla snad ještě překvapenější, než z venku. Byl jednoduše nádherný. Věděla jsem, že tu nebydlí sama a tak jsem se nedivila, když z jednoho pokoje vyšla modrooká dívka s vlasy upravenými do drdolu. Podle Elizina vyprávění to měla být Hazel, její spolubydlící a také spolužačka.
"A-ahoj, ty jsi... Allison?"
"Alycia." Pousmála jsem se.
"Dojdu pro Elizu, dobře? Počkej chvíli. Zatím se můžeš posadit." Řekla, než vyšla nahoru do schodů.
Slyšela jsem i sem dolů jejich rozhovor. Můj úsměv se roztáhl, když jsem uslyšela mluvit blondýnku, kvůli které jsem tady byla. Znovu však zmizel, když jsem slyšela, co říkala.
"Sakra! Já zapomněla... musíš odsud pryč, Bobe..." A potom jsem si na zemi v obýváku všimla klučičího oblečení.
A dál už jsem ani neposlouchala. Jen jsem se prostě zvedla a chtěla z domu odejít. Než jsem za sebou zavřela vchodové dveře, uslyšela jsem rychlé kroky a zavolání mého jména, které jsem však ignorovala a rychle odcházela pryč.
Cítila jsem tak obrovský tlak na mé hrudi, jako kdyby někdo tlačil na mé srdce kamenem a za chvíli ho měl zničit. Oči mě začaly pálit, ale slzy jsem se ještě tak nějak snažila zadržet, abych viděla na cestu. Otevřela jsem dveře taxíku, který byl přistavený na rohu silnice a podívala se do očí mladé ženě, co seděla za volantem.
"Můžete mne odvézt? Kamkoliv daleko?"