"V Austrálii budu bydlet v domě, který má výhled na pláž. Když si vylezeš na střechu, jdou pozorovat hvězdy a úplňky."
"Víš, že nemůžu, Elizo." Smutně jsem se usmála a více se k ní přitiskla. Momentálně jsme seděly na zábradlí u silnice a odsud pozorovaly noční město. Nechtěla jsem, aby tohle někdy skončilo, nebyla jsem na to připravená.
"Vždycky pro tebe bude místo, kdyby sis to třeba rozmyslela, nebo tak..."
Místo odpovědi jsem se pouze pousmála. Nechtěla jsem tuhle chvíli nijak víc rušit, byla tak kouzelná, až nereálně.
"Nedělej to." Zasmála se Eliza.
"Co myslíš?"
"Nekoukej na mě jako bych byla to nejdokonalejší stvoření na světě."
"No... ale ty jsi. To je potom těžký." Vzala jsem její obličej do rukou a přiblížila si ho tak, abych svými rty dosáhla na její. Obě jsme se po odtáhnutí zářivě usmály a zhluboka se nadechly.
"Pořád nechápu, že jsi mě přesvědčila k tomuhle. To asi tím, že jsem nutně potřebovala vypadnout, protože bych jim jinak řekla všechno."
"A taky proto že mě zatraceně miluješ."
"Jo. Jo to taky."
Později tu noc, nebo spíše ráno, jsme se začaly vracet ke mně domů. Eliza se rozhodla zůstat těch pár hodin se mnou v mé postely, přitulená v těsné blízkosti. Přeci jen, moc dnů nám nezbývalo, takže jsme si musely užít každou vteřinu.
Je to má první láska, první člověk, do kterého jsem se zamilovala a skončí to po dvou usmolených týdnech spolu? Představovala jsem si, že až se zamiluji, bude to člověk, se kterým strávím zbytek života, protože mu dám moje všechno a od jeho všechno mne. Opatrovala bych jeho srdce se vší láskou a nikdy nenechala kohokoliv ublížit mu.
Teď jsem tady. S dívkou, která mi zamotala hlavu neuvěřitelným způsobem, každým jejím pohybem mě dohání k šílenství a máme se loučit. Je to snad fér? Vždyť jsem si teprve nedávno přiznala, že chovám city k dívce a abych si zase musela
zvyknout na odloučení...