Nechápala jsem, co se dělo.
Už druhým týdnem od našeho společně prodebatovaného večera a toho následného rána se mnou Sirius prohodil sotva pár slov. Nechápala jsem, co je špatně. Přece - omluvila jsem se. Nevím co víc dělat. Já přece nic v tom pokoji neřekla. Byla jsem z toho lehce sklíčená. Určitě to na mě bylo znát,protože vždy když jsem prošla kolem nějakého známého, vždy se na mě povzbudivě podívali. Už mě to rozčilovalo. Jen James se mnou mluvil narovinu. Samozřejmě myslím z pobertů. Jinak jsem měla už dost velké množství přátel. No... spíš známých. Krom Lily a Alice jsem se spíš bavila s lidmi z jiných kolejí.
Byl už pomalu konec září, když jsem nezvládla, jak mě Sirius přehlíží. Jednou večer jsem jen tak seděla na zábradlí astronomické věže. Od začátku té ignorance ze strany Siriuse jsem sem chodila dost často. Skoro každý den po večeři.
Pro někoho, kdo by přišel by to vypadalo jako že chci skočit, ale opak je pravdou. Jen jsem chtěla pochopit, co se kolem mě děje.
Slunce už pomalu zapadalo a já se mohla kochat nádhernou krajinou. Zaslechla jsem, jak si za mnou někdo odkašlal, ale byla jsem myšlenkami tak daleko, že mi to bylo jedno.
"Je tu hezky, co?" Zeptal se ten dotyčný. Spíš bych měla říct dotyčná.
Její dlouhé blonďaté vlasy a klidný výraz ve mně vždy vyvolával hodně smíšené pocity.
"To teda...?" Odpověděla jsem.
"Vždycky je to tady touhle dobou nádherný..." zasnila se. Co mi může chtít? Vůbec jsem nechápala proč tu Narcisa sedí se mnou, pokouší se o diskusi a celkově se chová mile.
"Hmm..." zamručela jsem ale stále se koukala na západ slunce. Jí to asi dělalo problém, stát tak blízko hraně věže. Zvlášť když je tu i neohrazený kousek.
"Hele, nebudu se snažit ti lízt do zadku. Jen ti mám tohle dát..." řekla a podala mi malý, složený pergamen s malou pečetí.
"Co to je?"zeptala jsem se, ačkoli mě to napadlo.
"Reggie ti to posílá, protože s tebou sám mluvit nemohl."řekla a otočila se k odchodu. Zničila jsem ten voskový zámek a začala číst. :
Mio, nevím jestli už ti o tom Bratr řekl, ale bude takový snobský ples a byl bych rád, kdybys tam šla se Mnou. Ber to prosím jako oficiální pozvání.
R.A.B
To je tak milý! Chtěla jsem za Ciss jeste zavolat odpověď, ale byla dávno pryč.
Šla jsem do pokoje. Musela jsem přestat řešit hlouposti. Sirius se se mnou začne bavit,až bude sám chtít.
Cestou mě opět pohltily myšlenky. Proč mě zve, když se téměř neznáme? A proč mě vlastně nepozval sám? Ví Narcisa o co jde?
Došla jsem do společenské mistnosti s překvapivě dobrou náladou. Zaplula jsem na pohovku a radostně povzdychla. Ani jsem si nevšimla, že ve společenské místnosti sedí James. Sedával tam často.
"Co se stalo, že jsi tak spokojená? " zeptal se. Aspoň jeden Poberta mě vnímá. Remus mě ignoruje naprosto stejnou dobu jako Sirius, jen nevím proč. Ale jak to mám zjistit?
"Jen... to ti asi zatím říkat nebudu... Ale mám z toho hroznou radost." A znovu jsem si povzdychla. James se jen pousmál a přesedl si ke mně.
"Tak, a teď? Teď už mi to řekneš?" Zasmál se.
"Jamesi, nemůžu. Řekl bys jim to a to zatím nechci..." pousmál a jsem se. Byla jsem v blaženém stavu nevědomí.
"Stejně se to k nim nějak donese... Povídej." Snažil se mě zmanipulovat. Ale tak proč ne..
"Říkal ti Sirius o tom plesu, jak bude zhruba za měsíc?" Zeptala jsem se opatrně.
"Ne. Proč taky? Vždycky se na takových akcích spolu opíjíme. Už od třinácti... Ach - zlaté časy..." zasnil se.
"Takže on na takové akce obvykle bere tebe?"zeptala jsem se. Bylo to úsměvné.
"Ne. Dostáváme s rodiči vlastní pozvánky. To máš tak, když je tvoje mamka původně Blacková..." zasmál se. Oni jsou příbuzní?! To by mě nenapadlo ani ve snu...
"Takže ty si tam taky někoho přivedeš?" Vyzvídala jsem. Byla jsem teď víc zvědavá s kým přijde Sirius, ale nějak se k tomu dostat musím..
"Nevím... uvažoval jsem, jestli by nešla Cindy z Havraspáru. Normálně bych se aspoň pokusil pozvat Lily, ale chovali by se k ní hůř než k domácím skřítkům a To bych si neodpustil.. Ale nejspíš vezmu Remuse. Vždycky si rozuměl s tátou. .. Sirius půjde nejspíš s nějakou vyvinutou mrzimorkou, Trix stoprocentně bere Lestrange, Narcisa byla předurčena k tomu jít s Malfoyem, Andie,jestli půjde, nepůjde s nikým a pokud vim tak Reg jde zase sám, takže snad to bude v klidu..." zamýšlel se chvíli.
"Nebyla bych si tím tak jistá..." vstoupila jsem do jeho myšlenkových pochodů.
"Pravda, Sirius spíš půjde s havraspárkou, ty ho vždy nejdřív naoko odmítaly a celkově ho to vždycky víc bavilo..."
"To nemyslím...cože? " zasmála jsem se. Byl to ale falešný smích. Vážně si Sirius takhle vybírá?
"Tak o čem mluvíš?"
"No... Reggie nejde sám..." řekla jsem rozpačitě.
"To ne... To není pravda! Ty?! To ne... zapomněla jsi na ten kravál kvůli Srabusovi?! Pamatujte si tvoje mysl na ten křik? Ten tón, co Sirius onehdy vyprodukoval se až nápadně podobal tónu mojí matky, takže to bylo vážně vážné... Tohle až se dozví... Mio! " a veškerá radost byla ta tam. Jakto že mi to nedošlo?!
"Ale jako bude to muset chápat... nechtěl by si to u tebe rozházet... Zase... Ale teď to je vážně špatný..." ani pořádně nedomlivil a vešli naprosto vysmátí Remus a Sirius. James se na malinkatou chvíli zatvářil lehce žárlivě. Jen co viděli, že spolu mluvíme s vážnými tvářemi, smát se přestali. Sirius pošeptal Removi něco do ucha a odešel do pokoje. Remus si sednul k nám.
"Ahoj." Pousmál se na mě.
"Čus." Odpověděl James. Já jsem v tu chvíli nechtěla mluvit vůbec. Původní radost z toho pozvání nahradil vztek. Proč se mnou najednou zase mluví?!
"Mio? Děje se něco?"
"To teda děje, Náměsíčníku. Proč Miu neustále přehlížíte?" Rozkřikl se James. Vzal mě za ruku a stiskl ji. Prostě na mě poznal, že bych teď nic takového už řešit nezvládla.
"Jamesi, co blbneš?" Zasmál se Remus, avšak brzy ho smích přešel. Viděl totiž, že James mluví naprosto vážně.
"Remusi mám toho už dost. Jen to, že mě ignoruje Sirius, je pro mě dost těžký. Zvlášť po tom všem, co jsme si řekli... ale že mě budeš ignorovat i ty... to je prostě moc..." povzdychla jsem si. Takhle jsem si naposledy připadala na plese při Turnaji tří kouzelníků, když mě ani Harry ani Ron nezkusili pozvat a pak to Ron po plese celé zkazil...
"Takhle to není! To není žádná ignorance! " začal se hájit Remus. Ztrácela jsem zájem tyto jeho obhajoby poslouchat. Dva týdny od něj slyšet jen Ahoj, které navíc bylo vždy spíše do povětří, aby se neřeklo, to ať vysvětlují někomu, kdo na to je zvědavý. Takže mně ne..
"Náměsíčníku... To vážně myslíš že tohle stačí? Běž radši za svým nejlepším kamarádem Siriusem. My se tu s Miou budeme učit..." ozval se naštvaný James. Remus se chvíli tvářil nechápavě, pak svůj zrak zaměřil na zem a odešel.
"To bylo nemilé. .." posmutněla jsem. Proč se to dělo?! Jsem snad špatný člověk?
"V poslední době je to s nimi těžké... ale nelam si s tím hlavu. To se zase zlepší. Dřív než si myslíš." James stiskl mojí ruku a pak mě obejmul, ale naše spojené ruce se nacházely mezi námi. Tohle byla ta psychická podpora, kterou jsem potřebovala.
Do společenské místnosti vešly Alice, Lily a Michelle. Alice si nás ani nijak zvlášť nevšímala, Michelle taky ne, ale Lily se tvářila jakoby spatřila ducha.
"Ahoj holky..." pousmála jsem se a odtáhla jsem se od Jamese, který se jen rozpačitě zvedl a zapomněl mě pustit. Pak se jen zasmál, pustil mou ruku a ještě jednou mě obejmul. Následně vyběhl schody do jejich ložnice, čímž se nám ztratil z očí.
"Ahoj Mio..." zkusila Lily. A vytřeštěnýma očima a pootevřenými ústy pozorovala celý ten předcházející děj.
"Liluško, já ti to říkám pořád, že Jimmy nevydrží čekat věčně..." zasmála se Alice. Michelle asi spěchala do pokoje, protože tam s nimi nevydržela ani půl minuty a byla pryč.
"Co? Ne - To přece. .. nebudu ti to pořád opakovat Alice! Já Pottera nechci!" Oklepala se Lily. Pak se začala naoko smát.
"Půjdeme? Zítra je moc učení... potřebuju se vyspat..." odvedla řeč Alice. Lily kývla a pak jsme jen odešly do pokoje. Sice to nebyla dlouhá cesta, ale i tak Lily celou dobu mlčela.
Když jsem si lehla, měla jsem divný pocit. Dnešní vzpomínka na onen ples, který jsem trávila po boku Victora Kruma, mi nedala spát. Celý ten rok jsem si potají dopisovala se Siriusem a nejspíš nikdy nezapomenu na dopis, který mi poslal krátce po plesu, poté, co jsem mu poslala fotku, na které stojím v pokoji, v šatech, které z nemalé části zaplatil právě on a s čerstvě učesanými vlasy. Stálo tam něco, ve smyslu :"Kdybych nebyl psanec a mohl tam být, určitě bych tě tomu vazounovi ukradl alespoň na jeden tanec." A možná i proto, že jsme si psali v tomhle duchu, jsem k němu začala cítit to, co nejspíš ještě cítím, ačkoli se teď chová jak se chová. Ovšemže to v dopisech myslel jen jako legraci, ale narozdíl od něj jsem já nebyla dospělá a nedokázala jsem to oddělit.
Ani jsem si neuvědomila že jsem unavená a během chvíle jsem usnula.
Ráno jsem v pokoji nestihla ani jednu ze svých spolubydlících, ale ani nevím proč, bylo to to poslední, co mě zajímalo. Vyběhla jsem na snídani a sedla jsem si stranou a užívala si samoty. Z myšlenek mě vytrhlo až když mi vedle talíře přistál malý papírek. Nepotřebovala jsem se ani podívat kolem, abych věděla od koho to je. Přečetla jsem si vzkaz.
Ahoj, dostala jsi můj lístek?
R.A.B
Rozhlížela jsem se po místnosti a skenovala stůl zmijozelských, abych mohla odpovědět. Seděl na opačné straně, ale i přesto jsme na sebe dokonale viděli.
Jako odpověď jsem jen kývla. Jeho odpovědí byla podobná gestikulace, jako když Fred zval na ten několikrát zmíněný ples Angelinu. I kdybych nechtěla, musela jsem se rozpačitě zasmát. Bylo to hezké. Takhle se už dlouho nikdo nesnažil, aby získal mou pozornost. Usmála jsem se a urovnala si vlasy. Kývla jsem a místností se ozvalo hlasité "Jo!" a smích všech přihlížejících, včetně mě.
"Co to bylo?" Zasmál se někdo za mými zády. Ach můj bože. .. To jsem přesně potřebovala. Teď se mnou chce mluvit i on?! Jakoby to včera s Remusem nestačilo...
"Co jako?" Dělala jsem jakoby nic. Nechtěla jsem mít hned po ránu špatnou náladu.
"Můj bratr se tváří, jako když ho před několika lety oslovila nějaká holka z Krásnohůlek, když se ptala, kde je astronomická věž... takže má asi radost... A ty signály se nedaly nevidět... bohužel..." řekl a naznačil nevolnost.
"Co je ti do toho? Myslím že ta tvoje ignorance by neměla zůstat jen tak..." pousmála jsem se a otočila jsem se zpět ke své snídani.
"Cože? To nemyslíte vážně, slečno Grangerová..." zasmál se, ale nijak mu to nepomohlo.
"Notak Mio, co chceš?" Pokoušel se dál. Já jsem si vzala své dva francouzské toasty a vyšla jsem z Velké síně.
"Grangerová!" Vykřikl za mnou,když jsem už byla u dveří. Jen jsem mávla na Rega a běžela ven z hradu. Sedla jsem si k fontáně a vytáhla jsem z tašky knížku.
Grangerová... to teď jsem... Nic víc pro něj nejsem. Jen Grangerová...
Ani jsem se nesoustředila na text. Prostě jsem jen jezdila očima mezi řádky a přemýšlela. Nevím, jestli to bylo proto, že jsem moc nemrkala, nebo pro to, že jsem nemohla uvěřit, že i přes to, jaký teď je mi na něm pořád záleží, ale po několika minutách se mi z očí začala kutálet jedna slza za druhou. Jsem hrozně ráda, že je víkend a nemusím se nervovat kvůli vyučování.
Nevydržela jsem mimo hrad moc dlouho, protože ani ne za dvacet minut začalo pršet.
Nevěděla jsem kam jít, tak jsem se procházela kolem různých učeben. Když jsem procházela kolem učebny OPČM, zaslechla jsem pana profesora, ale nebyla jsem si jistá, zdali je sám. Šla jsem nahoru k jeho kabinetu a zaťukala jsem, aby to nevypadalo že nejsem dobře vychovaná.
"Dále.." ozvalo se, načež jsem otevřela dveře a vešla jsem. Stál před zrcadlem s obvazem napůl namotaným kolem hrudníku a mnoha krvavými šrámy všude po horní polovině těla.
"Dobrý den, pane profesore.. asi jdu nevhod...omlouvám se." Chtěla jsem zase odejít, ale profesor Palmer mě zastavil dřív, než jsem se stihla otočit.
"Najdete nevhod. Ba naopak - jestli by vám to nevadilo, slečno Grangerová, mohla byste mi pomoc..."pousmál se a pohledem ukázal na svou dlaň, kterou v tuto chvíli zaplňovalo i to prosté obynadlo.
"Jestli ale máte jiné starosti, chápu to..." pousmál se a opět se otočil k zrcadlu. Na stole vedle zrcadla ležela spousta lékařských pomůcek nejspíš od madame Pomfreyové.
"Ale - ovšemže vám pomůžu! Co - co se vám stalo? Vypadá to ošklivě..." zeptala jsem se krátce poté, co jsem začala vyndávat sterilní vatové tampónky z takového nejspíš armádního neuzaviratelného sáčku.
"Děkuju, Hermiono? Doufám že jsem si vás s nikým nespletl.." pousmál se, ale když jsem mu přiložila ten alkoholem nacucaný tampon k jednomu z hlubších škrábanců, zatnul svaly a snažil se nevydat ani hlášku.
"Moc se omlouvám... Nechtěla jsem... ano, jsem Hermiona..." začala jsem trochu trojčit. Nečekala jsem že ti budu dělat ošetřovatelské služby v půl osmé ráno.
"Herm, klid. To já bych tady měl vyšilovat, ne ty..." pousmál se. Vzala jsem nůžky, odstřihla jsem ten obvaz a začala omotávat kolem jeho ramene a hrudníku.
"Omlouvám se... jsem ještě unavená... A co se vám stalo, jestli se můžu zeptat...?" Podívala jsem se mu do tváře, ve které bylo vidět pobavení. Nedocházelo mi proč se usmívá, ale vždy když se kolem mě někdo smál, začala jsem taky a tahle chvíle nebyla výjimkou.
"Nebyl jsem dost opatrný při práci..."
"Seděl jste na nebezpečné straně katedry?" Zasmála jsem se.
"Kéž by.. tohle je už tři hodiny krvacející rána způsobená v Zapovězeném lese... tahle dvě a půl a tahle zase začala před deseti minutami..." poukázal na spustu zakrvácených hadrů.
"Na bystrozora jste asi dost neopatrný.. Měl byste jít za madame Pomfreyovou... ošetřila by vás a během chvíle byste byl v pořádku..."
"Madame Pomfreyová tu byla a přinesla mi tohle všechno... už když jsem sem chodil, měl jsem s tím problém..." zasmál se.
"S čím?" Zeptala jsem se a sedla si na katedru. Profesor Palmer vzal jeden z čistých ručníků a přiložil si ho k břichu. Bylo zvláštní takhle vidět profesora.
"Nesnáším, když mě někdo ošetřuje. Sice je to lékařský zákrok, ale vadí mi ten fyzický kontakt..." zase se zasmál. Bylo hrozně poutavé, když o tom takhle mluvil.
"A když jsem vám pomáhala s tím obvazem, to vám nevadilo?" Slezla jsem z katedry, abych mu mohla vyčistit ty ostatní ručníky. Vzala jsem si takovou velkou porcelánovou misku, kouzlem jsem ji naplnila vodou a začala prát ty krví nasáté hadry.
"Ani ne. Už to že jsem s tím měl problém na škole bylo hrozný. A teď si představ, že bys měla stejný problém a žila bys neustále v takových situacích, kdy je tohle, co tu vidíš jeden z těch lepších konců..."
"Ach.. to zní složitě..."
"Ale co nadělám. Je to prostě můj osobní problém... A teď už obraťme list. Co tě sem přivádí?" Zeptal se po chvíli. Na chvíli jsem zapomněla co tu vlastně dělám.
"Em... No já jsem se potřebovala nějak uklidnit. Při snídani bylo dnes moc dusno..." posmutněla jsem při vzpomínce na to ranní divadlo .
"Prostě jsem chodila po škole a došla jsem k vám..."
"Co se stalo? Hádka s přítelem?" Zadíval se mi do očí.
"Cože? Ne! Nemám přítele! Bože..." Já normálně nevyšiluju, ale tohle bylo ... no... trochu jsem vyšilovala, přesto že nikoho konkrétního nezmínil.
"Dobře, omlouvám se." Zabalil se do těch vypraných osušek a vzal si košili.
"Já se omlouvám... jsem teď jen vynervovaná...kluk, kterého mám ráda mě teď dva týdny ignoroval, jeden z jeho nejlepších přátel taky, bez jakéhokoli vážného důvodu. Jeho bratr mě pozval na ples, kam jsem původně jít nechtěla, když mi Sirius vyprávěl, jak to tam chodí, ale když - nechtěla jsem být na Rega ošklivá tím, že bych ho odmítla.A do toho všeho ještě to s Jamesem ve společence...
"Tomu moc nerozumím, ale myslím že mi do toho nic není... Dáš si něco sladkého? Je to dobré na nervy." Pousmál se na mě a z kapsy vytáhl čokoládu. Stejnou jakou nám vždy nabízel Remus. To mi připomnělo tu první hodinu obrany, kdy tady pan Palmer neznal nikoho krom Rema.
"Odkud znáte Remuse?" Opatrně jsem se zeptala a nemohla jsem si nevšimnout, jak se usmál.
"Je to můj kmotřenec..narodil se pár let poté, co jsme s jeho rodiči skončili školu a oni mě požádali,coby nejlepšího přítele..." pousmál se.
"Jako bych to už někdy slyšela..."
"No... vypadá to,že to přestalo..." podíval se na svá zranění pod košili a následně se lehce zapotácel. Vyskočila jsem k němu a podepřela ho, protože to vypadalo, že upadne. Přikopla jsem k němu židli. Vůbec jsem netušila co dělat. Vytáhla jsem z kapsy hůlku a z tašky jsem přivolala všeléčivý balzám.
"Omlouvám se, pane profesore, ale jinak to nejde..." omluvila jsem se jen pro klid svědomí a roztrhla mu tu košili. Ztratil spoustu krve, díky čemuž tu teď víceméně ležel v bezvědomí.
Zbavila jsem ho těch ručníků, základními kouzly se snažila zastavit krvácení, ale vniveč. To si vážně myslíš, že zrovna tohle takového bystrozora nenapadlo, ty chytrá?!
"Accio jehla a nit." A pokoušela jsem se mu ty rány zašít. Samozřejmě je to jiné, než když jsem o tom četla, ale zavolat ošetřovatelku by bylo na dlouho a když už jí jednou odehnal s tím že to zvládne sám, není nutné aby se zjistilo, že nezvládne. Bála jsem se, abych to nepokazila, ale Co je to za život bez risku.
Brzy jsem měla dvě ne moc hluboké rány a byla přede mnou už jen ta jedna.
Proč tu sakra nemůže někdo být?! Jak to mám sakra udělat sama?!
Když jsem byla hotová, když to jako nějakým zázrakem přestalo krvácet, přetřela jsem ty rány všeléčivým balzámem a doufala že to zabere. Proč taková dramata?! Tohle se přece v mojí době nikdy nestalo...
Do tváře mi padaly mé zčernalé vlasy a ze všeho nejvíc jsem si přála aby tu se mnou byl Harry a Ron, protože s nimi jsem byla vždy klidnější.
Tak mi ksakru někdo pomozte!
"Slečno Grangerová, co se tu děje?!" Vyděsila se profesorka McGonagallová a přihnala se ke mně. Začala mi pomáhat a svou hůlkou pomalu nechávala ty ošklivě vypadající rány zmizet.
"Pan profesor... omdlel... Vím že bych neměla takhle zasahovat, zvlášť když jsem ještě student, ale na ošetřovnu bych ho nikdy včas nedostala..."
"V pořádku. Neplačte... zachovala jste se nejlépe jak jste mohla. Tak.. teď bychom ho měly dostat na ošetřovnu... doběhněte tam a kdyžtak požádejte madame Pomfreyovou aby šla s vámi..." pronesla téměř na jeden nádech. Co se mi to děje...?
Když jsem doběhla na ošetřovnu, kdoví proč tam byl Severus a seděl nad postelí nějakého kluka, který byl taky ze Zmijozelu. Vypadal jako Reggie, ale toho jsem viděla ještě před hodinou a byl v pořádku, zatímco tenhle chudák byl vymlácen z podoby,ale určitě to byl on.
Ošetřovatelka se ke mně přihnala a hned se ptala co se děje.
"Profesorka McGonagallová vás potřebuje u profesora Palmera v kabinetu..." asi to bylo tím nervovým vypětím, mebo možná jak se mi krev hrnula přes srdce rovnou do hlavy, ale jen co jsem to dořekla, setmělo se mi před očima a padla jsem k zemi.