Prudce jsem se nadechla.
„Žije!" ozvalo se odněkud.
Ruce se mi klepaly a srdce mi nepravidelně bilo. Rukou jsem si setřela pot a otevřela oči. Motala se mi hlava a chvíli jsem jen tak hloupě koukala na nebe. Slunce už bylo v půli cesty a mraky honily jeden druhý.
Zvedla jsem se. Vedle mě stála nějaká žena, která sledovala každý můj pohyb.
„Kde-" zarazila jsem se. „Kde to jsem?"
Sledovala jsem ji s nadějí, že mi odpoví, ale nevypadala na to, že se se mnou chce bavit. Tak moc jsem se chtěla ujistit, že to opravdu nebyl sen. Jen matně jsem si vybavovala, co se to vlastně stalo.
Pomaličku jsem se zvedla a opřela jsem se o dřevěný sloup. Nohy se mi stále třásly jako nikdy předtím, a po chvíli jsem se zase ocitla na zemi.
„Je vzhůru!" zahulákal nějaký hlas.
Věděla jsem, že se ke mně někdo žene. Byl to muž, který měl asi hodně naspěch.
„Jak se cítíš?" optal se mě udýchaně, když doběhl přede mě.
„Všechno mě bolí... Co se vlastně stalo?" špitla jsem.
„Rituál se zdařil, ale tvůj miláček už zabil pět mých lidí. Déle ho již neudržíme." vychrlil na mě muž a pozoroval mě hnědýma očima.
Už jsem pochopila, co se stalo.
„Vždyť jsem málem umřela!" vyjekla jsem.
Jen tak tak jsem unikla smrti. Mohlo to se mnou skončit, mohla jsem se vzdát... a nikdo by mi nepomohl. Takhle blízko smrti jsem ještě nikdy nebyla.
„A o čem to tady mluvíte? Jaký miláček?" nechápavě jsem ho probodávala pohledem.
„Rituál rozdvojení duší." prohlásil a podal mi ruku. Měla jsem takové podezření, že něco důležitého nevím.
Podařilo se mi zvednout se a pomalými kroky jsem šla na místo, kam mě vedl. Stále jsem se ho držela.
„Nevím, o čem to tady mluvíte..." pronesla jsem po chvíli chraplavým hlasem.
Nic mi zase nedávalo smysl. Měla jsem obrovskou žízeň a špatně se mi mluvilo, natož přemýšlelo.
Procházeli jsme indiánskou vesnicí kolem několika týpí. Před sebou jsem uviděla nějaký rozruch. Muži tam běhali kolem a křičeli na sebe svým jazykem.
„Co se to tam děje?" zeptala jsem se a chvíli jsem uvažovala, jestli se mi tam vůbec chce jít.
Muž, stejně vysoký jako já, se díval dopředu a neodpovídal mi, dokud jsme nestáli přímo ve středu dění.
Lidé okolo běhali s oštěpy a zastrašovali nějaké zvíře. Bylo obrovské a vrčelo. Bylo moc mrštné na to, abych si ho dokázala dobře prohlédnout.
Bílé stvoření velké jako kůň bylo obklíčené indiány.
„Co to má být?!" vykulila jsem oči a pustila jsem se onoho muže.
Dokonce jsem už udržela rovnováhu. Upoutalo to mou pozornost. S otevřenou pusou jsem zírala na zvíře, které se po několika momentech uklidnilo.
„Já se bojím!" křikla jsem na muže. Chtěla jsem utéct, ale neměla jsem na to sílu.
Oči modré jako obloha mě propalovaly skrz naskrz. Strnula jsem hrůzou. Byla to nějaká šelma. Zavrčela a pomalu se vydala ke mně. Instinktivně jsem začala ustupovat.
Co když je to zase jen nějaký sen...?
I když před zvířetem stáli ozbrojení lidé, vůbec si jich nevšímalo. Lidé odskakovali stranou, aby je obrovská šelma nezašlápla.
Byl to vlk, obrovský vlk.
Nevěděla jsem, co tam takové stvoření vůbec dělá. Mé oči byly plné zděšení. Co to má být za hříčku přírody?!
Zády jsem narazila do týpí. Už jsem nemohla utéct. Vlk se ke mně blížil pomalými kroky, až jsme stáli přímo naproti sobě. Do těla se mi začal hrnout adrenalin.
Sklonil hlavu. Jeho oči byly v úrovni těch mých.
„Co jsi zač...?" špitla jsem, jako kdyby mi zvíře mělo rozumět.
Neodvážila jsem se pohnout.
Strčil do mě čumákem, kvůli čemuž jsem vyskočila úlekem. Nevím proč, hned jsem se do něho zamilovala.
Měla jsem k němu respekt. Byl to tvor se sněhobílou srstí, ledově modrýma očima a mohutným tělem. Hned od pohledu jsem věděla, že je to velmi chytrá šelma. Dobře jsem na vlkovi viděla i jeho průbojnost.
Kolem nás bylo ticho. Všichni čekali, co se bude dít.
Zabije mě?
Nevím, co mě to napadlo, ale něco mě donutilo zavrčet. Byl to hrubý hrdelní zvuk. Byl to jazyk, který jsem uměla od doby, kdy jsem se poprvé proměnila.
Když nad tím přemýšlím, to zvíře vypadalo přesně jako já, jen mělo obě oči modré. Rozdvojení duší? Rozdvojení duší... Hmm, duše napůl?
Asi jsem to začínala chápat. Nebyla to náhodou jedna polovina mé duše? Má vlčí stránka?
Vlk naklonil hlavu na stranu. Zeptala jsem se ho, co je zač. Jemně zavrněl jako kočka a poté potichu vyštěkl. V jeho jazyce to znamenalo, že je to můj bojovník a ochránce. Má duše.
Hleděli jsme si do očí už pár minut. Kývla jsem a natáhla jsem k němu ruku. Byl klidný a stále na mě upřeně hleděl. Prsty jsem zapletla do jeho hebké srsti. Hladila jsem ho a ani jsem nedýchala.
Taková krása...
Zavrčela jsem a podívala jsem se na něj. Udělal přesně to, co jsem po něm chtěla. Uvolnil mi místo, abych se mohla odsunout od týpí.
Když se vlk vzpřímil, měl něco kolem dvou metrů.
„Řekni mu, ať nám neubližuje!" ozval se kdosi vzadu.
Vlk se na něj otočil a zavrčel. Chtěl skočit, ale nedovolila jsem mu to.
„Ne!" štěkla jsem na něj.
Byla jsem nervózní, ale snažila jsem se to na sobě nedávat znát.
„Onchu... Budu mu říkat Onchu." pronesla jsem a podívala jsem se mu do očí.
To ho vystihovalo. Vypadal jako bůh všech zvířat, ten silný Onchu.
Jemně jsem broukla a Onchu si lehl, až to zadunělo. Rychle jsem ho obešla, zavřela jsem oči a snažila jsem se uklidnit.
I když ležel, byl velký, a mně tak dělalo problém na něho nasednout. Zakňučel, když jsem ho omylem kopla, ale nakonec se mi to povedlo, vyškrábala jsem se na něj. Zase jsem zavrčela a Onchu se zvedl. Přidržovala jsem se jeho srsti a sklonila jsem se k jeho uchu.
„Běž." zašeptala jsem.
Obrovská šelma mě uposlechla a rozběhla se. Musela jsem vyjeknout, až taková rychlost to byla. Za žádnou cenu jsem se nehodlala pustit.
Málem bychom porazili pár indiánů, kdyby neuskočili stranou. Objevilo se před námi týpí a já začala panikařit, vlk ale běžel dál. Radši jsem zavřela oči.
To nedopadne dobře...
Pořád jsem se držela jeho srsti a když se nic nedělo, oči jsem otevřela. Byli jsme ve vzduchu. Přeletěli jsme stan a Onchu dopadl opět nohama pevně na zem.
„To byl skok!" začala jsem se smát. Konečně jsem si začala užívat jízdy.
Cítila jsem každý napnutý sval v jeho těle. Uši měl pevně přilepené k lebce a hlavu vzpřímenou.
Vítr mě bil do tváří, ale nevšímala jsem si toho. Smála jsem se. Po dlouhé době jsem se smála. Radostně jsem výskala a koukala na krajinu kolem sebe. Běželi jsme po rozsáhlé louce. Slunce před námi silně zářilo, i když už pomalu zapadalo za obzor.
Onchu se náhle zastavil a já z něho málem spadla. Sedl si a zvedl hlavu. Musela jsem se předklonit, abych mu nesjela po zádech dolů. Chvíli tam jen tak stál a pak hlavu zaklonil.
Zničehonic začal výt. To už jsem z něho slezla, sedla si vedle něho a přidala jsem se k němu.
Naše bytí se ozývalo po širokém okolí.
Mé srdce tlouklo stejně jako to jeho. My dva jsme vlastně byli jedním.
Najednou jsem něco ucítila na ruce. Bylo to, jako kdyby mě tam popálila kopřiva. Když jsme po chvíli přestali s vytím, podívala jsem se na rameno.
„Další?!" překvapila jsem se.
Objevilo se mi tam tetování. Byl to vlk s vyceněnými zuby, Onchu.
Po chvíli to přestalo bolet a já se zase soustředila na pohled na svého milovaného vlka. Znali jsme se jen tak krátce a já už bych pro něj byla schopná obětovat život.
Je tu další kapitola! Dneska jsem otevřela wattpad a malém jsem dostala infarkt.. Jsme 11. Ve fantasy!!!
Nemůžu tomu uvěřit, přijďte mne někdo štípnout!
😊 😨
DĚKUJI VÁM ZA VOTES A KOMENTÁŘE...! Dotáhneme to na top #5 ? Je to na vás! 😝
Tak co kapitola jaká byla? Konec? Pffttt, to určitě ne ...😂