„Tak, maličká, na něco se tě zeptám. Sama se rozhodneš, jestli to půjde po dobrým nebo po zlým.“ řekl ještě potichu, poslední slova zašeptal.
Úplně jsem se rozklepala. Slyšela jsem Calebův těžký dech. Jinak bylo ticho a v mé hlavě nastal chaos.
„Ty jsi ta legendární dívka, která chce zachránit Wolfii?“ řekl nepříjemně a přišel ještě blíž.
Co jsem mu na to měla říct? Pravdu či lež?
„Ano…“ špitla jsem roztřeseně popravdě. To byla asi jediná správná možnost.
„Takže to tebe mám zabít.“ uchechtl se.
„Co prosím?!“ vyděsila jsem se.
Potichu něco zašeptal a pak jsem si všimla jeho napnuté nohy, která se následně vymrštila do vzduchu a zasáhla mě do břicha. Zalapala jsem po dechu.
„Ne!“ ozval se Calebův zoufalý hlas.
Z očí mi zase proudily pramínky slz. Všimla jsem si červených očí toho muže, které jako byly jediným zdrojem světla v místnosti.
Ucítila jsem další silný úder na pravé ruce a zaslechla jsem i další Calebův výkřik a i to, jak začal křičet nesmyslná slova. Slova, která byla obyčejnému člověku cizí.
Otočila jsem k němu pomalu hlavu. Jeho hruď i přes košili zářila. Modré světlo bylo všude kolem.
„Takže ty si nedáš pokoj?“ zavrčel muž a těžkými kroky se k němu vydal.
Moje oči se zamlžily a chvíli jsem nedokázala polapit dech. Ve vzduchu jsem si všimla odlesků, které házela kovová věc, která byla následně poslána ke klukovi sedícímu v koutě.
Prudký nádech a pak už nic.
Mé srdce vynechalo.
Plakala jsem tichým pláčem a kašlala bolestí. Byla jsem zraněná a zmatená. Pozdě jsem si všimla muže, jehož další útok byl namířen na mou tvář.
Vyjekla jsem a ucítila jsem v puse nechutnou kovovou pachuť krve.
„Pro… prosím…“ zašeptala jsem.
Neslyšel mě.
Pomalu jsem ztrácela naději, pomalu jsem se začínala ztrácet v nekonečné temnotě. Pomalu jsem umírala.
Ležela jsem na té samé louce jako předtím. Bylo tam temno, zřejmě bylo opět před bouří. Koukala jsem se na nebe, po kterém pluly temné mraky. Kolem mě se náhle něco prohnalo.
Zvedla jsem se a hleděla jsem na postavu, která přede mnou stála.
„Calebe?!“ vyjekla jsem.
On se jen usmál a prohrábl si své modré vlasy.
„Wendy, nevzdávej to. Já něco vymyslím, ale ty prosím… neumírej.“ řekl potichu a luskl prsty. Nebe se rozjasnilo a před očima mi zmizel on i všechno okolo.
Rychle jsem otevřela oči.
Rozhlédla jsem se po místnosti, kde jsem hledala Caleba. Hned se mi ulevilo, když jsem ho uviděla sedět vzadu. Něco si mumlal, a přitom různě hýbal prsty, na kterých byla modrá světélka. Bohužel měl ruce svázané za zády. Nemohl si nimi vůbec hýbat.
„Calebe!“ zachraptěla jsem.
Přestal dělat to, co doteď dělal, a podíval se na mě.
„Odešel… Vrátí se zítra.“ zašeptal.
Hned mi došlo, co se stalo. Ten chlap mě chtěl zabít.
Po obličeji mi sklouzla slza. Chtěla jsem se odtamtud dostat.
„Proč mě nezabil?“ podívala jsem se na Caleba bez jakéhokoliv náznaku emocí. Byla jsem ztracená.
„Někdo mu volal a z toho jsem pochytil, že musí něco vyřídit.“
Pokývala jsem hlavou a hned mi do ní vlezla ostrá bolest. Měla jsem pocit, že v ní mám hřebíky. Ruce jsem měla svázané za zády, a tak jsem nemohla nic dělat.
„Wendy, mám plán, ale potřebuju k tomu volné ruce…“ pronesl a podíval se na mě svýma růžovo-fialovýma očima.
„Naše zbraně jsou v tamté truhle.“ oznámil a hlavou mi naznačil, kde ta truhla je. Otočila jsem hlavu směrem, kde stála nějaká bedýnka.
Ten muž musel být asi hodně hloupý, když nechal zbraně vězňů ve stejné místnosti, ve které byli oni sami.
„Jsem přivázaný k téhle trubce, takže za tebou jít nemůžu.“ řekl posmutněle a v tom mi to došlo, já se přeci hýbat mohla.
Hned jsem si kleknula a pomaloučku jsem se došourala za ním.“
„Milia ta drana a uquok ma zitwa na farxa ja…“ začal zpívat. Tak moc jsem chtěla rozumět jeho slovům…
Byla jsem u něho. Cítila jsem jeho dech na zádech, když jsem se sklonila. Myslela jsem na tu bolest a náhle jsem ucítila škubnutí v čelisti. Chvíli mě bolela, ale potom jsem si uvědomila, že nemám zuby jako předtím. Byly ostré, jako kdybych snad byla někdo jiný.
Povedlo se mi něco, co jsem nečekala – proměnila jsem jen jednu část sebe. Měla jsem vlčí tesáky.
Na nic jsem nečekala a zuby jsem začala trhat provaz, kterým měl Caleb zavázané ruce. Trochu se mi zvedal žaludek z té odporné chuti. Bylo to těžké, a to hned z několika důvodů. Zaprvé, měla jsem ruce za zády a nemohla jsem si nijak pomoct. Zadruhé, bylo tam málo místa a zatřetí, byla tam tma.
Strávila jsem u toho asi půl hodiny, než jsem ucítila, jak provaz povolil. Povedlo se.
„Ano!“ vypískla jsem.
V tu chvíli jsem byla opravdu šťastná. Možná se odsud dostaneme! Zuby se mi vrátily do původní podoby.
„Ty jsi to dokázala!“ udivil se Caleb a pak už jen rychle začal rozvazovat má pouta.
**
Byli jsme připraveni, měli jsme i plán. Calebovi se podařilo dostat naše zbraně z truhly a teď už jsme jen seděli a čekali.
„Wendy? Chtěl bych po tobě jednu věc… Abych věděl, že jsi v bezpečí.“ prolomil Caleb ticho.
Podívala jsem se na něj a kývla jsem.
„Dej mi pusu.“ řekl s pronikavým pohledem.
Co? To mu mám vážně dávat pusu? V čem nám to pomůže? A jak díky tomu vůbec bude vědět, že jsem v bezpečí?
„Znám jedno kouzlo, a to se přenáší jen polibkem.“ vysvětlil mi.
Zase bylo ticho a já se rozhodla odporovat. Nevěděla jsem, jestli to vůbec nějak pomůže. I přes nesouhlas mé hlavy jsem se k němu naklonila a on udělal to samé. Zase jsem spatřila to modré světlo, když jsem ho políbila.
Najednou jsem za dveřmi zaslechla hlasité kroky.
„Už je tady.“ oznámil Caleb a zvedl se. Trochu jsem při jeho slovech zkoprněla.
Dveře se otevřely a v nich stál ten muž. Zvenčí se dovnitř dostalo světlo.
„Co to?!“ podivil se muž, jehož hlas zněl vyděšeně. Zůstal zaraženě stát ve dveřích.
„Zdravíčko.“ usmál se Caleb a něco mu vytrysklo z rukou. Byl to modrý paprsek, který se omotal kolem mužovy nohy.
Caleb prudce cukl rukou dozadu, a i modrý paprsek ho následoval. Muž se neudržel a spadl na zem.
„Ne, zlatíčko, musíš takhle.“
Matka mi ukazovala, jak to mám udělat. Pořád se usmívala, a to mě na ní fascinovalo.
„Mami, mně to nejde…“ posmutněl jsem.
„Musíš si vzpomenout na něco, co tě bude pohánět dál.“ řekla a přistoupila ke mně blíž. „Teď zavři oči a vzpomeň si na něco hezkého.“ dodala a jemně mě chytila za ruce. „Ano, zlatíčko! Teď ty oči zase otevři.“
„Ano, jde mi to!“ byl jsem radostí celý bez sebe, když mi z rukou začaly tryskat paprsky modré energie.
Muž se rychle vzpamatoval, a i přes Calebovu sílu se zvedl. Stála jsem tam jako sloup. Sledovala jsem je a bála jsem se.
„Pche!“ zasmál se muž s červenýma očima a jeho ruce začaly svítit.
Cože? Jak… To je to tak dobrý kouzelník?! Nemohla jsem se hnout z místa, ale oni dva se chovali, jako kdybych tam nebyla. Byli zaneprázdněni jen jeden druhým.
Když jeho ruce nabraly temně zelenou barvu, prudce s nimi švihl dopředu. Najednou jsem u jeho dlaní uviděla zelené kuličky, které se rychle zvětšovaly, až mu obklopily celé ruce. V tom se od muže odlepily a vyrazily proti Calebovi. V půli cesty se spojili v jednu. Stalo se to tak rychle, že jsem nedokázala ani vykřiknout a zelená koule Caleba zasáhla.
Ozvala se obrovská rána, a když jsem otočila hlavu ke zdroji toho zvuku, málem jsem vyletěla z kůže. Po těle mi přejel mráz jako kdyby mě zasáhla elektřina. Caleb byl přimáčknutý ke stěně, ale hned se sesunul k zemi. Na zdi po něm zůstala prohlubeň, ze které opadala všechna omítka. Měl zavřené oči a nevypadal vůbec dobře.
Caleb zavrčel a najedou se zvedl s výrazem zabijáka na tváři. Jeho oči se přivřely a on se potichu nadechl.
Vydechl zvláštní modrou mlhu, která obklopila celou místnost. Začala tam být hrozná zima a mně se třásly nohy a srdce mi bilo jako o závod.
Ten chlap, který měl zatím na tváři výsměšný úškleb, začal kašlat. Nebylo to normální, spíš to vypadalo jako záchvat kašle, který mu zabraňoval v každém nádechu.
„Wendy, uteč!“ vykřikl Caleb.
Vykulila jsme oči, ale prostě jsem se nemohla hnout z místa, nešlo to.
„Nenechám tě tu samotného!“ vyjekla jsem. Z očí mi začaly stékat slzy.
„Běž! Už nemáš moc času! Já tě najdu, přísahám!“ zvýšil hlas, a přitom nespouštěl oči z toho muže. „Nezastavuj se, dokud nebudeš dostatečně daleko.“
I když jsem nechtěla, tak jsem ho musela poslechnout. Kývla jsem hlavou a rozběhla jsem se ke vchodu, ale něco mě chytilo za nohu. Byl to ten muž, který stále kašlal, ale držel mě pevně a nehodlal pustit. V panice jsem vyjekla a podívala se na Caleba.
On držel v ruce nůž, který bez váhání hodil po muži. Letěl vzduchem přesně ke svému cíli. Trefil se do mužovy ruky. Hned mě pustil a muž vydal tlumený výkřik.
„Běž!“ zavelel Caleb a prstem ukázal ven. „Já se o něj postarám.“
Na nic jsem nečekala a vyběhla jsem ven. Něco mě přinutilo skočit, ale na zem jsem nedopadla.
Země se svými mohutnými tlapami dotkl bílý vlk. Byl obrovský. Ani se nerozhlédl a zamířil k lesu, který byl před ním. Běžel rychle a nehodlal zpomalit.
Je tu další kapitola! Tak co na ni říkáte? Líbí? Zanecháte hvězdičku a komentář? Budu moc ráda ❤❤
PS. Jsme 22. ve Fantasy a to jen díky vám... DĚKUJU ❤
Skákám radostí bez sebe :3