To, co jsem spatřila, mi vyrazilo dech.
Měla jsem... Co to je?! Já mám křídla?! To je vtip, ne?
Na svých zádech jsem viděla dost velká rudá křídla. Myslela jsem si, že se mi to zdálo. Nějak jsem zapomněla dýchat, jak jsem byla zaskočená.
Křídla se vlnila jako voda. Tvořila za mnou jiskřičky, které zářily všude kolem. Co to má znamenat...?
Nic už opravdu nedávalo smysl, zato jsem ale byla plná hněvu.
Pomalu jsem se pustila stromu a udělala krok dopředu. Povedlo se, rovnováhu jsem držela celkem dobře.
Někteří z bratrů byli v bojové pozici a cenili na mě špičáky jako nějaká zvířata. Něco si říkali, nechápali situaci. Byli na tom asi stejně jako já, stále jsem nevěděla, co to má znamenat.
Moje svědomí se rvalo s chutí pomstít se. Tělo jsem měla jako v ohni. Hlava mě přestala poslouchat, jako kdyby mě něco ovládalo. Doslova jsem se jen dívala ze svého vnitra na to, co se dělo. To jsem přece nemohla dělat já...
V hlavě se mi ukazovaly pohyby, které jako kdybych měla dělat. Před očima se mi objevila černota. Chvíli jsem nechápala, co se stalo. Stála jsem v nějaké černé místnosti, někde v prázdnotě.
„Wendy!" ozval se za mnou hlas. Hned jsem se za ním otočila, ale nic jsem neviděla.
„Je tu někdo? Kde to jsem?" snažila jsem se pochopit, co se děje.
„Wendy!" křičel ženský hlas.
Rozklepala jsem se zimou, kterou jsem najednou pocítila. Otáčela jsem se kolem dokola a hledala jsem, odkud se hlas ozýval.
„Nic nechápu... Co se tady děje? Pomoc..." mluvila jsem do tmy. Jako kdyby mi snad někdo odpověděl.
Najednou se přede mnou objevil bílý vlk, prostě tam najednou stál. Lekla jsem se ho, ale něco mě drželo na místě, nemohla jsem utéct.
„Wendy..." ozval se ten hlas přede mnou.
To mluví ten vlk? Asi jsem se doopravdy zbláznila. Nevím, je obrovský, strašidelný a já nevím, co se to děje. Nejradši bych zavřela oči a čekala na chvíli, kdy mě sežere.
„Co chceš? Nevím, co se děje. Nemůže mi to někdo prosím vysvětlit?" zašeptala jsem.
Byl to sen nebo co? Nic jsem nechápala a byla jsem strašně zmatená.
„Jsi vzácná, Wendy. Máš dar Wolfie a taky dar vymřelého kmene Karaham. Všechno časem pochopíš, jsi jediná naděje." podíval se na mě ten vlk. Měl každé oko jiné.
To jsem byla já? Mluvila jsem sama se sebou? Chci tohle všechno pochopit hned!
Vlk jen pokýval hlavou a zmizel jako prach. Stála jsem s otevřenou pusou a nechápavým výrazem na tváři. Kam zmizel? Tma kolem se začala rozplývat a mně se naskytl pohled na útočníky v lese.
Dva z nich přestali vrčet a vyběhli na mě. Neviděla jsem jejich běh tak, jako bych ho viděla normálně, viděla jsem je o něco pomaleji. To mi hrálo do karet.
Nevím, co to bylo, ale křídla, která jsem měla teprve pár minut, se nasoukaly dopředu a vytvořily přede mnou nějaký štít. Právě v moment, kdy se oba ocitli u mě, jsem nějakým zázrakem křídla roztáhla a oba odhodila stranou. Bylo to jako mávat rukama. Nemohla jsem uvěřit tomu, že mám takovou sílu.
„Nechci dělat potíže!" křikla jsem naštvaně. Nechci, aby to skončilo nedorozuměním s nějakými špatnými následky.
Křídla, tak je odteď budu nazývat, se za mnou roztahovaly. Držení rovnováhy mi dávalo zabrat. Jen si klidně zkuste dát na záda batoh s hromadou kamení a choďte anebo jen stůjte.
„Já myslel, že..." nedokončil Marko větu.
No, chlapče, myslel sis špatně.
„Ty jsi spíš nemyslel vůbec." ozval se hnědovlasý kluk vedle něho.
„Když okamžitě vypadnete, nebudu muset zakročit." Přikázala jsem jim a zdůraznila jsem slovo „okamžitě", aby věděli, že to myslím vážně.
„Já se nebojím." prohlásil Marko sebejistě.
Byla jsem z toho celá roztěkaná, ale snažila jsem se tvářit stejně sebejistě jako on.
„Marko, nedělej ze sebe bůhví co. Ona tě rozcupuje na kousky!" řekl vystrašeně ten menší postavy.
Ta jeho poznámka mi vyčarovala úsměv na rtech. Takže oni se bojí?
Nevěděla jsem, čeho jsem schopná a ani jsem nevěděla, kam byli ochotni zajít oni. Ti dva, které jsem odhodila stranou se dávno vzpamatovali a postavili se znovu přede mě. Nechtěla jsem bojovat, ještě jsem to ani neuměla.
Nehybně jsme tam stáli, než jsem za nimi někoho uviděla. Byl rychlý jako střela. Kdo to mohl být? Dark?
Za postava se najednou zastavila a podívala se na mě. Byl to další kluk, který měl šátek přes pusu a prsty mi naznačoval, ať na něho neupozorňuju. Pochopila jsem, že to byla asi jediná možnost. Sice jsem nevěděla, kdo to je, ale myslela jsem si, že mi pomůže.
Sledoval svýma tmavě hnědýma očima okolí. Ten pohled jsem odněkud znala, ale odkud? No jasně, Wendy, ty všechny znáš, všemu rozumíš a všude jsi byla, co? Ach...
„Co s tebou budeme dělat?" ozval se jeden z Darkových nevlastních bratrů.
Viděla jsem, jak se k nim ten hnědovlasý kluk s černým šátkem na obličeji přibližoval. Pomalu zkracoval vzdálenost mezi nimi a chystal se na moment překvapení.
„Tohle jsem nikdy neviděl." pronesl ten, který se tak podobal Markovi.
No, já taky nikdy nevěděla, že mám křídla. Bylo to jako špatný, opravdu špatný vtip.
„Zabijeme tě. Snad bude Damián alespoň trochu vyšilovat." uchechtl se Marko.
To si dělá srandu? Zatřásla jsem se strachy. On se chce pomstít Darkovi? Jen proto mě hodlá zabít?!
„Dark možná ne, ale já ano." ozval se za nimi nepříjemný tón hlasu toho kluka.
Než se stihli otočit, kluk bleskově chytil Marka za hlavu a prudce s ním škubl. Uslyšela jsem nechutné prasknutí, které se ozývalo celým lesem.
Marko vykulil oči a skácel se k zemi.
On ho zabil?! To jsem nechtěla!
Bratři začali zmatkovat.
„Vypadněte." zavrčel ten kluk.
Oni pořád stáli na místě a jen ho pozorovali.
„Dobře, když to nejde po dobrém..." zvedl obočí a asi se i zašklebil, ale přes ten šátek jsem to neviděla.
Další jeho pohyb jsem nestihla zaznamenat. Najednou jsem ho spatřila na stromě. Vytáhl nějakou trubičku a přiložil si ji k ústům. Stála jsem tam jako socha, neschopná pohybu.
Jeden z bratrů na nic nečekal a vyběhl za ním na strom.
„Ty hajzle!" zakřičel ten kluk a kopl ho do břicha.
Ani jsem si nevšimla, že ke mně přiběhl další a chytil mě pod krkem. Vykřikla jsem.
„Ještě jeden pohyb a zbavím ji života." řekl dost nahlas.
Ten kluk na stromě si ho ani nevšímal. Přiložil si tu trubičku k ústům a namířil ji na mě. Nevěděla jsem, co chtěl udělat. Ten kluk, který mě chytil pod krkem, zavrčel.
Ucítila jsem prudkou bolest. Prorazil mi krční žílu, kousnul mě. Zoufale jsem zaječela. Ještě jsem viděla, jak ten kluk na stromě foukl do trubičky. Něco vyfoukl a vypadalo to, že mířil na mě. Zasáhlo to toho kluka, který mi málem prorazil dýchací cesty.
Byla to jehla s růžovou tekutinou, která ho zasáhla do boku. Vyjekl a pustil mě. Uslyšela jsem ránu, když spadl na zem. Začala jsem zmatkovat, ale během pár sekund jsem se skácela k zemi vedle něj a ztratila jsem vědomí.
**
Pomalu jsem otevřela oči. Viděla jsem pod sebou zem v pohybu. Prudce jsem se nadechla.
„Hmm? Už jsi vzhůru?"
Už jsem se dostatečně probrala na to, abych zjistila, že mě nesl na rameni.
„Kam to jdeš?" vyplašila jsem se.
Hned potom jsem si sáhla na krk, kam mě ten mizera předtím kousl. Nic tam nebylo, nechápala jsem to.
„Co... Co se stalo?" zeptala jsem se zmateně.
„Už vás docela dlouho sleduju a jak jsem tě tam viděl, tak jsem se těm hajzlům chtěl pomstít. Stejně jsem to ale plánoval." mluvil klidně.
„Kdo jsi?" ptala jsem se dál.
Snažila jsem se mu podívat do obličeje, ale měla jsem hlavu moc nízko.
„Ty jsi mě nepoznala?" zasmál se.
Cože? Já ho mám znát? Sice jsem si říkala, že je mi trochu povědomý, ale že bych ho opravdu znala?
„Odkud se známe?" zabručela jsem.
„Proboha, Wendy..." řekl uraženě.
On zná moje jméno?
„Jak to, že na krku nemám ránu? Vždyť mě kousl..." změnila jsem najednou téma. Docela se mi motala hlava, jak mě tak nesl.
„Měla bys mi poděkovat." odvětil krátce.
V ústech jsem ucítila pachuť krve. To snad ne, je to odporné!
„Vždyť jsi je zabil..." vydechla jsem.
Hlasitě se zasmál. „Vždyť jsou to upíři, Wendy. Jen jsem je na pár minut zadržel." řekl skrz smích. „Ještě jsem si od Caleba vypůjčil zbraň s Upíří smrtí. A mimochodem, nevěděl jsem, že máš křídla."
„Já taky ne..." odvětila jsem a on se zase zasmál. Byl docela milý, opravdu by mě zajímalo, kdo to je... Počkat, vzal tu zbraň Calebovi? On ho zná?!
„A kam mě to neseš?" ptala jsem se dál.
„Ke tvým p-přátelům, ale napadlo mě, že bych mohl udělat i něco jiného." uchechtl se.
„Co tím myslíš?" zbystřila jsem pozornost.
„Ale ne, jsi moc vyhublá..." pronesl a vyhodil si mě výš na rameno.
„Jak to jako myslíš?" zopakovala jsem.
„Našel jsem tě kvůli tvé krvi. Myslím, že bys nebyla moc nadšená, kdybych ochutnal."
„No to teda nebyla." zvýšila jsem hlas. Připadala jsem si najednou jako ve skleníku plném komárů. Všichni mě chtěli ochutnat. Jakmile jsem na to pomyslela, zvedal se mi žaludek.
„Měla by ses někdy pořádně najíst. Zdá se mi, že jsi jenom kost a kůže." zasmál se zase.
„Jak to můžeš vědět? Vždyť jsi upír, tobě se asi všechno zdá až moc lehké..." snažila jsem se vyvrátit to, co řekl. Nikdy jsem nebyla vyhublá, ale ani ne tlustá.
„Nevím, co s tebou dělali, ale promiň, tvoje tričko jsem fakt nenašel." uchechtl se. Měl nějak dobrou náladu.
Až v tu chvíli mi došlo, že nemám triko. Musela jsem zrudnout jako rajče. Pamatuju si, jak ho ze mě Marko strhl a taky si pamatuju to, jak jsem zjistila, že mám křídla. To jsem snad anděl nebo co...? Počkat, kam vlastně zmizela?
„Co ta moje křídla, víš o tom něco?" zeptala jsem se ho. Nevypadal totiž vůbec překvapeně, když mě tam viděl.
„Kdysi dávno, když mi bylo tak dvanáct, ano, velmi dávno... mi matka vyprávěla o kmeni Karaham. Jsou něco podobného jako démoni, ale nejsou tak děsiví jako si všichni myslí. Dávno vymřeli, očividně až na tebe..."
Takže démon?! Já jsem opravdu nějaký hybrid... Jsem tedy vlk nebo jakýsi Karaham? Já se snad sama ze sebe zblázním.
„Hele, nechceš mě prosím pustit, ehm, jak se vlastně jmenuješ?" zeptala jsem se. Stále jsem byla celá rozklepaná.
„Jméno Damon ti něco říká?" pronesl tajemně.
V ten moment se mi rozbušilo srdce. Damon? Ten Damon, který mě chtěl zabít?! Ten, který byl svázaný na židli v koupelně a pak jsme ho pustili?!
„To jsi ty? Proč ses vrátil?!" vyjekla jsem. Jeho jsem tu opravdu nečekala.
„Takže si mě pamatuješ! No, mám, tedy jsem... No, ehm..." nemohl se vymáčknout. „Tedy, ehm... Jsem tu kvůli Darkovi."
„Proč?" nechápala jsem ho.
„To se dozvíš časem." odvětil potichu a povzdechl si.
Tak si to teď v hlavě přeberme. Damon mě chtěl zabít, ale teď mě zachránil. Asi bych mu měla odpustit, co se dá dělat... Myslím, že by nebylo nejlepší ho nějak rozčílit.
„Už se k nim blížíme." oznámil mi po nějaké době ticha.
„Co na tebe řeknou?" zeptala jsem se ho, přestože jsem si to dovedla představit.
„Asi mě pošlou pryč."
No, to má nejspíš pravdu.
„Ehm." odkašlal si a zastavil se.
Dělo se něco? Nic jsem neviděla, leda tak trávu pod sebou. Jediné, co jsem věděla bylo to, že mě zachránil Damon a že jsme vyšli, teda on vyšel, z lesa.
Před námi jsem zaslechla něčí dupání.
„Hned ji pust!" zahulákal vážně známý hlas.
„V klidu, teď jsem ji zachránil. Ale myslím si, že Marko a spol. budou chtít odplatu." řekl pobaveným tónem Damon.
„Ty je znáš? Ty zmetky?!" křikl hlas patřící jen jedné možné osobě, Darkovi.
„Víc, než bych kdy chtěl." zabručel.
„Prosím tě, pusť mě už." zaškemrala jsem jen tak mimochodem a on mě konečně poslechl.
„Díky." řekla jsem trochu naštvaným hlasem a oprášila jsem si kolena.
Naskytl se mi pohled na docela vytočeného Darka. Za ním stál Daniel s Valerry.
„Můžeš zmizet." zašklebil se na Damona Daniel.
Trochu jsem odstoupila, abych na ně viděla. Valerry se na mě usmívala, tak jsem jí úsměv oplatila. Byla to fajn holka.
„Proč máš na obličeji ten šátek?! Málem jsem tě nepoznal." zamračil se Dark.
„Probíhal jsem vesnicemi. Nebylo by dobré, kdyby mě poznali... Mám toho na triku trochu víc." řekl pobaveně.
Jak jako víc?!
„Jsem ráda, že je Wendy v pořádku, ale jestli tady hodláš zůstat, tak by tě měl zajímat názor ostatních." řekla Valerry a ukázala za sebe.
Všichni ostatní se tím směrem podívali a opravdu, z dálky se vyřítil povoz s dvěma koňmi. Jeli docela rychle.
Byli to oni, viděla jsem Caleba. Jsem ráda, že jsou tu...
Pořád jsem byla v šoku. Všechno se to odehrálo tak rychle...