Po včerejšku jsme stále nemohli uvěřit tomu, co Sarah dokázala.
„Myslím, že jsem našla svou schopnost!" docvaklo jí, když usrkávala čaj u stolu.
„A co Wendy a já? Kdy se schopnosti projeví u nás?" zeptal se Lucas v zamyšlení, i když věděl, že mu na otázku nikdo nedokáže odpovědět.
Můžou se projevit kdykoliv.
„Co budeme dneska dělat?" zeptala jsem se jich.
„To ještě nevíme, asi se budeme jen tak povalovat." usmál se Lucas.
To zní jako dobrý nápad.
**
Všichni jsme si sedli a koukali jsme na televizi. Přepínala jsem programy, v televize nikde nic pořádného, na co bychom se mohli koukat, nebylo. Naštěstí tam taky nebylo nic o nás, včera už toho bylo až dost.
Už se hledám i já. Jsem tu teprve jeden den navíc a rodiče šílí. Možná mě mají rádi, ale kdybych přišla domů, myslím si, že by ze mě zůstal jen mastný flek. Brr... Jen na to pomyslím a už se klepu.
„Mám nápad. Stejně už nám dochází jídlo... Půjdeme do města!" rozzářil se Lucas jako mince ležící na zemi, od které se odráží sluneční paprsky. Lekla jsem se ho, až jsem spadla z gauče, načež se všichni začali smát.
Aby náhodou nevybouchli.
„Ale co když někdo zjistí, že jsem já a Wendy hledaná?" pronesla Sarah vystrašeně.
„Neboj, nikdo si toho ani nevšimne." snažil se ji uklidnit.
Tím mi teda moc odvahy nepřidal, ale stejně nás dokázal přemluvit. Vydali jsme se do města.
**
Byla to dlouhá cesta, už mě bolely nohy.
„Už tam budeme?" ušklíbla se Sarah unaveně.
„Jo, kdy už tam budeme?" musela jsem se zeptat i já. Proč je město tak daleko?!
Nejradši bych Lucasovi naskočila do toho vozíku, který s sebou táhl...
„Za chvilku, asi ještě deset minut a budeme tam." usmál se a pokračoval po zaprášené cestě dál.
O pár minut později
Už jsem si myslela, že ta cesta nebude mít konce, ale konečně jsem se dočkala. Město bylo větší, než jsem si myslela, ale vypadalo útulně. Byl tam pořádek a nikde nikdo.
„Kde jsou všichni?" zeptali jsme se obě dvě Lucase.
„Dneska se na náměstí konají trhy! Proto jsem se s vámi chtěl porozhlédnout po městě."
Následovaly jsme ho. Měli jsme namířeno na náměstí. Připadalo mi, že jsem asi hodně zvláštní. Nikdy jsem tu nebyla, přestože to není daleko.
Procházeli jsme kamennými uličkami a nakukovali do různých výloh. Až na pár lidí tu bylo ticho, hrůzostrašné ticho...
Konečně jsme na náměstí dorazili.
„Tolik lidí!" vydechla Sarah.
„Ano, na tenhle veletrh se chce podívat každý. Někteří chtějí vystavit svou těžce vydřenou práci na záhonu nebo na poli." usmál se Lucas a už šel k jednomu stánku.
„Počkej!" zakřičely jsme na něj a začaly jsme se smát.
Prošli jsme spoustu stánků. Lucas koupil zeleninu a něco pro dobytek. Ještěže si vzal vozík. Prodávali tam všechno, na co si vzpomenete, od ovoce až po zvířata. Všichni se překřikovali a poukazovali, že to jejich je to nejlepší.
„Ryby na prodej! Kupte si ryby, čerstvé ryby!" křičel na mě jeden muž.
„Ne, děkuju." usmála jsem se a následovala ostatní.
Já snad zešílím!
Lucas toho koupil hodně, divím se, že na to měl peníze.
„Tohle nám snad stačí na rok, ne?" vykulila jsem oči při pohledu na přeplněný vozík.
Už se začínalo stmívat.
„Tak, pojďme už, ať jsme do večera doma." rozkázal Lucas a šli jsme. Připomínal mi nějakého generála.
S vozíkem jsme se střídali, byl opravdu hodně těžký. Byli jsme v půli cesty, když vtom jsme zaslechli šustění.
„Co to bylo?!" Všichni jsme nadskočili.
„Ozývá se to z toho keře!" kvikla Sarah. Měla pravdu.
Nikdo nevěděl, co dělat, všichni jsme se báli. I když to mohl být jen zajíc, byla už tma. Byla opravdu velká tma a začal foukat vítr.
Šustění se ozvalo znovu.
„Co to je?!" zakřičeli jsme.
Nebylo to ani trochu příjemné. Je tohle snad horor?!