Zbývaly nám pouze dva dny, než jsem se měla vrátit domů.
„Ne, nikam nepůjdu!" rozhodla jsme se.
„Ale co tvoji rodiče?" zeptal se Lucas.
„Budou tě hledat!" přidala se do rozhovoru Sarah a překřížila si ruce na hrudi.
„Nenechám vás tady samotné." povzdechla jsem si, otočila jsem se na bok a po chvíli jsem se ocitla v říši snů.
Ráno jsme přemýšleli o záhadné truhle a pořád bezvýznamně koukali na náramky. Nikdo nic nevěděl.
„Myslíte si, že fakt najdeme skryté schopnosti?" pohlédl na nás znuděně Lucas.
„Jo! Ty jsi snad zapomněl, co jsme našli?" vyhrkla Sarah, který byla trochu vyvedená z míry a třásla se.
„Sarah, jsi v pohodě?" Posadila jsem se vedle ní a podívala jsem se jí do těch zářivě zelených očí.
„Ani ne." zašeptala.
To už zbystřil i Lucas a sedl si naproti nám.
„Co se stalo?" zeptal se.
„Já... já... já nevím, co to bylo." zakoktala se blonďatá dívka.
„Vymáčkni se!" zvýšila jsem hlas. Nemám ráda, když někdo chodí kolem horké kaše.
„Ráno jsem se podívala do zrcadla a zamotala se mi hlava... Najednou jsem před očima viděla ostré světlo a potom nás. Někam jsme běželi, před něčím jsme utíkali... A dál už nevím." špitla a nervózně si mnula ruce.
„Ale, to se ti zdálo." protočil Lucas očima.
„Ne, bylo to jiné!" obhajovala se Sarah.
„Nechte toho! Přece se nebudete hádat." zamračila jsem se na ně.
„Máš pravdu..." řekl Lucas a omluvil se Sarah pohledem.
Jako každý den jsme šli na farmu a krmili zvířata. Po krmení jsme běželi na louku, kde jsme si lehnuli na balíky slámy a koukali na rozzářenou oblohu. Byl tam klid, vánek příjemně rozčechrával trávu na zemi a pár ptáků se prohánělo po obloze za doprovodu zpěvu jiných.
„Fakt si myslíte, že se mi to zdálo?" otázala se Sarah.
„Já nevím." povzdechl si Lucas. „Nevím, jak by se ti to povedlo."
„Chcete důkaz?" vyhoupla se do sedu, přičemž se jí začaly klepat ruce.
„Jestli to dokážeš." pošťuchoval ji Lucas.
„Tak dobrá." špitla a zavřela oči.
Během chvíle začal foukat silný vítr. Stromy okolo se prohýbaly, div se nezlomily. Příjemný vánek z předtím se změnil na vichřici a nebe se zatáhlo. Dokonce i ptáci přestali zpívat.
„Sarah, to děláš ty?!" vykřikla jsem a položila jí ruku na rameno. „Sarah?!"
Její oči!
Nebyly zelené jako vždy, ale fialové. Přes tu barvu jí nebyly vidět ani zorničky. Trochu jsem se od ní odsunula a nechtěně přišlápla Lucasovy prsty.
„Jsi v pořádku, Sarah?!" vyjekl vyděšeně a chytil ji za ruku.
Nebe se začalo zabarvovat do temně černé a vítr foukal ještě víc. Byla tu tma, nešlo vidět ani na krok. Na nebi se objevil obrovský mrak, byl černý, ale ne tak jako obloha. Stále se zvětšoval. Nebe bylo náhle celé černé, úplně jako tuš. Vypadalo to jako konec světa.
„Dost!" zaječela jsem strachy.
Se Sarah to škublo a zamrkala. Do jejích očí se konečně vrátila ta krásná zelená. Musela jsem si oddechnout.
„Co to bylo?" vykulil Lucas oči.
Já jsem ji sledovala. Stále jsem to měla před očima.
Nebe se rozjasnilo. Sice spadlo pár kapek deště, ale už zase svítilo slunce.