Narnia: princess from woods [Edmund Pevensie ff]

XVII.

Jsou věci, se kterými se prostě nechcete chlubit na potkání a v Elysiiném případě k nim patřil původ. Když se s Pevensiovými seznamovala a oni se jí zeptali, jak to, že je vyjma Kaspiana jediný člověk mezi tolika Narniany, vysvětlila jim to tak, že pochází z hradu, ale jako velmi malá utekla. A jim to stačilo.

Dívka teď ale cítila, že se blíží chvíle, kdy bude muset s pravdou ven. Už ji více netrápil ten trapný moment, který zažila před chvílí v jeskyni s malbami, to byla oproti tomuto úplná banalita. Teď už se zabývala jen a pouze jedinou otázkou. Dnes, nebo ještě počkat?

Zrovna byla ve své malé místnůstce, převlékala se do lepších šatů na večeři (ne že by měla ve vrchu zrovna na výběr) a skládala si k sobě všechna pro i proti. Když o tom s nimi promluví už dnes, bude to mít z krku, ale na druhou stranu se jí do toho vůbec nechce. Když jim to řekne budou naštvaní, že jim to tajila, ale zase pokud to prozradí ještě později, stejně to bude s každým dalším dnem horší a horší.

A co když ji zavrhnou ne kvůli tomu, jak dlouho to tajila, ale za to, co tajila? Ani by se jim nedivila, kdyby s ní kvůli jejímu původu nechtěli mít už nic společného. Tomu by se mohla vyvarovat, pokud o tom dnes, ani nikdy jindy nepromluví. Jenže, a to je hlavní, může jim tím pomoct, a stejně by se to jednou nějakou nešťastnou náhodou prořeklo. Dívce dalo rozhodování hodně zabrat, ale nakonec dospěla k závěru. Rozhodla se, ačkoliv nerada, že půjde s pravdou ven, musí.

Elys si tedy doupravila poslední detaily na svých, teď, po několika měsících války, už poměrně dlouhých vlasech, které si spletla do jednoho copu, uhladila své tmavě rudé šaty a zhodnotila výsledek jako mírně podprůměrný. Hold z tohohle místa už víc nevyždímá, ale jí to stačilo, na krásu si nikdy zas až tak moc nepotrpěla.

Než vyšla vstříc své záhubě, ještě chyběl jeden jediný drobounký detail, řetízek, na jehož konci visel malý dřevěný symbol. Měl tvar slunce a dívce jej vyřezal jeden její kamarád v době, kdy ještě žila na hradě.

Ten den, jak odcházela na pomoc Pevensiovým na něj ve spěchu úplně zapomněla a teď byla ráda, že ho má konečně zpátky u sebe, dodával jí klid a jistotu. Až teprve, když jej neměla si uvědomila, kolik pro ni vlastně znamená. A tak se zařekla, že už ho nikdy znovu nesundá, nikdy.

Ten chlapec, který ji přívěškem obdaroval, byl o pár let starší než Elys, asi o tři roky, ale na to už si dívka nevzpomínala, tenkrát byla ještě moc malá na to, aby se zabývala nepodstatnými informacemi, jako jsou data narození a tak. Na co si ale pamatovala mnohem zřetelněji, byl ten večer, kdy jí jej předal, tenkrát si to ještě neuvědomovala, ale teď už ví, že jí tehdy předal i malý kousek ze sebe samého. A jedině tento malý přívěšek pak pomáhal Elys vyplnit tu díru, co v jí v srdci zbyla, když její nejlepší přítel odešel.

...

Byl chladný podzimní večer a osmiletá Elysia seděla v proutěném křesle u okna svého pokoje. Zrovna provozovala svoji oblíbenou činnost, koukání z okna a kochání se nádhernou krajinou za sklem, když v tu chvíli někdo jemně zaťukal na její dveře. Nebylo to ale obyčejné zaklepání jako od kohokoliv jiného, mělo jakýsi rytmus, a chvíli trvalo, než ustalo.

„Luku," vykřikla nadšeně Elys s obrovským úsměvem ve tváři a rozeběhla se ke dveřím. Chlapec na sebe nenechal dlouho čekat a při zaznění svého jména vstoupil do pokoje.

Měl krátké slámově hnědé vlasy, modré oči a byl poměrně vysoký, na svůj věk taky velice moudrý, možná až příliš. Na tváři mu panoval obrovský nádherný úsměv, jak se mu kolem pasu omotaly ruce malé holčičky.

„Ahoj princezno, jakpak se máš?"

„Fajn, zrovna jsem koukala na krajinu a hvězdy. Co ty?"

„Střed, však víš, vždycky to může být horší i lepší," odpověděl a Elys ho jemně praštila do ramene, tohle jí říkal vždycky. Ještě než se stihla dívka zeptat, co dělá v jejím pokoji tak pozdě, už jí sám odpověděl: „Poslyš holčičko, nemůžu se dlouho zdržet, ale chtěl jsem ti něco dát."

Z kapsy vytáhl tenký stříbrný řetízek, na jehož konci byl kousek dřeva, dívka ale nepoznala, jestli má nějaký určitý tvar, dokud jej chlapec nedržel v rozevřené dlani. Bylo to slunce, prostě jen obyčejné kolo s pár výčnělky, jako paprsky, ale přesto dívku uchvátilo. Celá ta jednoduchost z toho dělala ten nejvznešenější a nejúžasnější dárek, který vůbec mohla dostat.

„Ale..." chvíli se zamyslela a přemýšlela, jak zformulovat otázku, aby to snad neznělo nevděčně. „Proč mi ho dáváš, proč zrovna teď, ne že by se mi nelíbil, to vůbec ne, ale nemám narozeniny, ani nic podobného."

„Dárky by se neměly dávat, protože má někdo narozeniny, nebo jsou Vánoce, holčičko. Měly by se dávat prostě jen tak, protože chceš někomu udělat radost, protože máš někoho rád. A já tě mám moc rád," odpověděl jednoduše, a v jeho hlasu nebyl ani jen náznak toho, že by se zlobil.

„Ale teď už k věci, opravdu musím za chvíli vypadnout," řekl mnohem serióznějším hlasem.

„Chci, aby sis vždy, když vezmeš tenhle ten přívěšek do ruky vzpomněla na mě a na to, jak moc tě mám rád. Bude ti připomínat, že po každé bouři vždycky vysvitne slunce, že žádné neštěstí netrvá věčně, a především ti bude připomínat tebe samu, to, že máš být sama sebou a nenechat se nikým ovlivňovat."

Luk se chvíli odmlčel. Na malou Elysiu toho bylo trochu moc a nejspíš to bylo poznat i v jejím výrazu, ale přesto se na nic nevyptávala a nechala Lukovi prostor, pokud chtěl ještě něco říct.

„Víš, co je to Elysium?" zeptal se najednou. Elys pouze zavrtěla hlavou.

„Podle legend z jiných světů to je věčný ráj pro zemřelé duše, dostanou se tam ti, kteří prožili hrdinský život. A podle tohoto místa jsi byla pojmenována. Jaká to ironie, když tvého taťku na takovéhle báchorky zrovna moc neužije," oba se nad touto pravdou zasmáli a Elysia najednou pocítila jakýsi pocit úplnosti, vždycky přemýšlela, kde se její jméno vzalo a teď to konečně ví.

„Ještě jedna poslední věc, má to spolu asi jen minimální souvislost, ale přišlo mi to fajn. Co se ti vybaví, když někdo řekne ráj?"

Dívka se na chvilinku zamyslela a pak spustila: „Štěstí, klid, vlastně všechno, co mám ráda, duha, teplo, světlo," na chvíli se zarazila, „slunce," s tím posledním slovem se podívala na Lukovu dlaň, ve které ještě pořád ležel ten přívěšek.

Luk chytl Elys za ruku a pomalu jí do ní vložil svůj dárek pro ni. „Dobrou noc princezno," řekl a s těmito slovy opustil místnost. A během noci pak i hrad.

...

Vzpomínka zmizela stejně tak rychle, jako přišla a nechala Elys sedět na posteli se srdcem rozlámaným na kousíčky. Stará rána se opět otevřela.

...

Ahojky👋🏻
Dneska asi nemám moc co bych Vám povídala, takže se spíš jenom zeptám na názor na příběh (Tak jak se Vám zatím líbí?😁😅) a hodím sem jednu takovou malou poznámečku pro své dvě velmi věrné čtenářky... -> „Ahoj princezno, jakpak se máš?" staudulina ZdislavaPejchalov Já musela...
A ještě jeden nezajímavý "fun fact" týkající se mě, stejně jako minule... -> „Střed, však víš, vždycky to může být horší i lepší," odpověděl a Elys ho jemně praštila do ramene, tohle jí říkal vždycky. Tohle říkám JÁ vždycky... Opět něco, co může být všem úplně jedno, ale myslím, že ti, kteří mě znají osobně se v tom najdou😂
No nic, mějte se hezky, budu ráda za každou hvězdičku i komentář a užijte si týden.

Maya❤️