Narnia: princess from woods [Edmund Pevensie ff]

XXVIII.

Lucka s dalšími ženami a dětmi čekala v Aslanově vrchu jako na trní. Jít spát nepřipadalo v úvahu, ne když někde tam venku teď dost možná umírají její přátelé, a dokonce i rodina. Nedokázala si představit, že by se snad z této akce někdo z jejích známých nevrátil. Ne, to prostě nebylo možné, ale zároveň to bylo až děsivě pravděpodobné.

„Lucko?" zatahal ji najednou někdo za levý rukáv šatů. Byl to malý, asi tříletý kentaur s milýma hnědýma očima a světlýma vláskama „Proč ty taky nebojuješ?" zeptal se zvídavě.

Dívka si nad jeho otázkou povzdechla a otočila se na něj: „Chtěla bych, opravdu moc, ale nemohu, protože mi to mí sourozenci nechtěli dovolit, je to prý moc nebezpečné, na můj věk." Poté chlapce pohladila po vlasech a znovu se zadívala před sebe do prázdna. Následovala chvilka ticha, kterou ale prolomil opět onen malý kentauřík.

„A pro mého tatínka to není moc nebezpečné, když je starší než ty?" vyzvídal dál. Tato otázka Lucku zarazila. „Doriusi, vrať se zpět za maminkou a řekni jí, že jsem se zašla projít ven na čerstvý vzduch, ať mě nehledá," přikázala, snad i trochu striktně, a aniž by se ohlížela, zamířila ihned k jednomu z východů z vrchu.

Dorius právě někomu dost možná zachránil život.

....

Edmund se příííšerně nudil, a tak si pohrával se svojí zbrusu novou baterkou od rodičů. Jakoby, není se čemu divit, taky byste se nudili, kdyby jediná podstata vaší práce byla zdlouhavé okounění někde nahoře na věži a občasné zablikání svítilnou. Co na tom ale Eda štvalo nejvíc byl fakt, že neměl, jak pomoci svým přátelům. Jako jo, na jednu stranu zastával v plánu nezbytný článek, na jeho blbosti by se mohlo všechno pokazit, ale stejně si nasazování života za Narnii představoval trochu jinak.

Shrňme si tedy, co celá (nepočítáme-li dopoledne, které prospal a poledne, kdy se přežral, ale přeskočíme rovnou na večer) jeho dnešní práce obsahovala. Válečná schůze, ťapkání k hradu, let na hippogriffovi, sejmutí vojáka (nebo spíše předstírání, že ho sejmul, zatímco špinavou práci obstará grif), bliknutí na Kaspiana, Elys a své dva starší sourozence, okounění, zažití menšího infarktu, když Elys málem spadne při lezení po stěně hradu (to samozřejmě nebylo plánované), okounění, okounění, okounění... Nyní se dostáváme do fáze, ve které se Edmund právě nachází a pokud půjde vše podle plánu, bude ještě následovat okounění, bliknutí vol. 2, tentokrát na armádu, okounění, možná i okounění a boj. Pokud se mu po boji také podaří bezpečně opustit místo činu, zlobit se samozřejmě nebude. Toť jest celý plán.

Edmundovi se právě s baterkou povedl jeden dokonale ohromující flip, když najednou prořízl ticho noci pronikavý řev plný bolesti. Chlapec sebou leknutím trhl a při tom nešťastnou náhodou upustil svou svítilnu. Aslanžel byl zrovna otočen tak, aby měl výhled na nádvoří, což kromě vejrání východním směrem obnášelo také mírné vyklonění z cimbuří věže. Ani se nestihl proklít za svou nešikovnost a baterka už se válela pěkných pár metrů pod ním. Aby toho samozřejmě nebylo málo, nějaký čumil z Mirázových řad se k ní zrovna při své pravidelné obchůzce blížil.

Ed sbíhal schody po třech, rychlostí světla, ale stejně nestihl, co zamýšlel. Když doběhl dolů a přikrčil se v nějakém výklenku, aby jej nikdo nepostřehl, voják už si zkoumavě, jemu neznámé zařízení, prohlížel. Jo, a právě si taky hodil takzvaný flashbang do ksichtu, blbeček.

Chlapci nezbývala jiná možnost než zaútočit. Vytasil tedy meč, zhluboka se nadechl a využil momentu překvapení zezadu. Ne nadarmo se mu říkalo nejlepší šermíř své, vlastně nejen své doby, ale momenty překvapení mu opravdu moc nešly. Když chcete totiž někoho překvapit nesmíte se u toho nakopnout o roh stěny, přerazit o vlastní nohu, a taky by se šiklo nefunět potom jak nasraný nosorožec. Na těchto maličkostech musí Ed ještě zapracovat, pokud teda ještě někdy dostane tu možnost a neskončí po dnešku u Miráze na talíři vedle brambor s mrkví.

I přes tyto menší problémky se však Edmund přeci jen dostal za záda vojáka a udeřil. Muž byl ale samozřejmě, díky chlapcovým mizerným plížícím dovednostem, na útok připraven a nedělalo mu sebemenší problém odrazit chlapcovu první ránu. Edmunda to sice trochu rozhodilo, neb si byl stoprocentně jist svou nenápadností, ale rychle se vzpamatoval a vyrazil do protiútoku.

Nicméně i nejlepší šermíř v dějinách Narnie má své špatné dny, kdy není vůbec ve formě a Aslane div se, to byl Edmund dnes. Zrovna se Edovi sice podařil krásný ladný úhyb i s piruetou, ale možná neměl přeflexit, jak se říká, jelikož muž v brnění hned na to zasadil svou další ránu a ta už neskončila pro Edmunda ani trochu šťastně. Naprosto nechráněnému chlapci zajistila na stehně jizvu do konce života. A bude-li mu dnes přát smůla, ano přát smůla, ta jizva se do konce jeho života ani nestihne vytvořit, skončí to jen obyčejnou sečnou ránou.

Právě v tu chvíli také někdo, koho Ed identifikoval jako svého staršího bratra, pár metrů pod nimi zařval: „Teď Ede, teď, zasignalizuj armádě," nicméně mu to bylo houby platné, jelikož Ed teď zrovna neměl úplně čas ani ruce na rozdávání.

„Rád bych, ale mám tu menší problém Petře," odvětil též křikem mladší bratr, který právě klesnul do kolen a díky ukrutné oslepující bolesti v pravé noze spojené s černočernou tmou obklopující hrad, téměř nic neviděl.

Statečně sice odrážel všechny další vojákovy rány (jak, když nic neviděl, to ví jen on), ale cítil, že slábne, zatímco bolest v noze sílí. A pak, po pár desítkách vteřinách tohoto nedůstojného boje vkleče konečně přišel, pro Edmunda vytoužený konec.

Chlapci vyletěl meč z ruky a dopadl několik metrů bokem. Byl poražen, poprvé a naposled ve svém životě byl poražen. Král Edmund samozřejmě, ne ten meč.

Poražený zůstal klečet na zemi a s nepřítomným výrazem v obličeji vzhlédl k vítězi. Nevnímal už nic víc než palčivou bolest své nohy, která se postupně rozlévala do celého jeho těla. Pak zavřel oči a tím ještě víc prohloubil tu tmu, která jej už i tak téměř plně obklopovala. Čekal na smrtící ránu. A jak už to tak (minimálně ve filmech) bývá, i jemu se před očima přehrál celý život.

Nastala několikavteřinová dramatická chvilka a... nic?

Oscarový film Život Edmunda Pevensieho ve 3D právě skončil a rána pořád nikde. Prostě nic nepřišlo, Ed stále slyšel, teď už velmi hlučné okolí, pořád se zavřenýma očima čekal, ale rána nikde. Nebo už je po všem a on to ani necítil? To by byla celkem přijatelná možnost, nicméně, moc jí nevěřil. Čekal dál, stále nic, až pak uslyšel dunivý dopad něčeho těžkého, obaleného v kovu, na zem.

Ještě chvíli vyčkal a až po asi další půlminutě se konečně odvážil otevřít oči.

...

Čaukooo👋🏻
Tak jakpak se máme? Jak se líbil dnešní update příběhu?
Co se týče začátku dnešní kapitoly, měla bych tu takovou menší poznámku... Mám pocit, že v nějaké knížce o Narnii, kterou jsem snad kdysi četla, někde byla dost podobná scéna, jako ta moje počáteční. Lucka, nebo možná ta hlavní postava, nevím, taky takhle čekala v Aslanově vrchu, pak za ní přišlo nějaké dítě, které jí přimělo změnit rozhodnutí a vyrazit do bitvy. Nejsem si jistá, možná, že takový příběh ani neexistuje, ale chtěla jsem to tu projistotu zmínit, aby tu kvůli tomu snad nevznikaly nějaké zbytečné problémy. Říkám tedy, že scénu jsem vůbec neměla nějak v plánu okopírovat, popravdě až potom, co jsem to napsala, jsem si řekla, že mi to připadá nějaké povědomé. Takže shrnuto podtrženo, pokud jste to někdo už někde takhle podobně četli, tak doufám, že nevadí, že jsem to zařadila i do své knížky, pokud se čirou náhodou k mé knize dostal autor této scény, tak ještě dvakrát tolik doufám, že mu to nevadí, a že to nebude brát jako nějakou kopírku.
Pokud by s tím ale byl nějaký problém, dá se to samozřejmě řešit, prosím ale všechno s respektem🙏🏻a slušně✌🏻
Mám Vás ráda a přeju pěkné Velikonoce🐣

Maya❤️