Narnia: princess from woods [Edmund Pevensie ff]

XXV.

Kaspian procházel temnými chodbami hradu, oči na stopkách, uši nastražené. Nestál teď o jakékoliv vyrušení v podobě hradní stráže hlídkující v koridorech.

Po chvíli bloumání hradem (přeci jen už tu pár měsíců nebyl a ani předtím do těchto částí moc nezavítal) konečně našel staré známé kamenné schodiště vedoucí k žaláři. Pomalu sešel schody do podzemí a vzal si přitom jednu hořící louči ze stěny, jelikož dole u vězňů už se nikdo neobtěžoval zanechat hořící pochodně a Kaspian si po cestě nehodlal rozbít pusu.

Došel k první cele – prázdná, druhá – prázdná, třetí – jakbysmet. Na jednu stranu se mu ulevilo, že Miráz očividně není zas až tak bezcitný, alespoň ne ke svým lidem, anebo má prostě spořádané poddané. Na stranu druhou ale trochu zpanikařil. Je snad jeho domněnka špatná a profesora tu nenajde?

Tato pochybnost se mu však velmi rychle vyvrátila, když přešel k cele čtvrté. Uvnitř na zemi ležela ve velmi zuboženém stavu hromada čehosi, co snad kdysi mohl být malý obtloustlý človíček, nebo spíš trpaslík. Doktor Kornelius.

„Sakra, klíč!" zaklel si pro sebe potichu Kaspian, jako by tady někomu vadilo, že nadává. Problém byl však vyřešen během vteřiny. Buďto je blbej Miráz, nebo jeho stráže, nebo jsou tu blbí všichni. Ohromný svazek klíčů si to tu jen tak visel na hřebíku zatlučeném ve zdi. Kaspian jej okamžitě popadl a začal zkoušet všechny možné klíče, dokud jeden z nich do toho zámku prostě nezapadl a neotočil se.

Povedlo se, Kaspian odemkl celu a okamžitě poklekl ke svému profesorovi. Ihned s ním začal třást a neustále opakoval slova: „No tak, profesore, vzbuďte se, no tak, vstávat," a přitom doufal, že ještě není pozdě.

Profesor zachrápal, pootevřel oči a Kaspian si náležitě oddechl. Jakmile se však starý muž trochu vzpamatoval a zjistil, kdo se to nad ním krčí, trochu ucukl překvapením.

„Chlapče, co tady proaslana děláte?" otázal se okamžitě svého zachránce a vyhoupl se na nohy. „Nepomáhal jsem vám prchnout proto, abyste se vrátil. Musíte zmizet dřív, než Miráz zjistí, že jste tu, no tak, šup, šup, padejte odtud," vychrlil na svého bývalého svěřence, ještě než mu Kaspian stihl odpovědět na tu první otázku, a začal jej strkat směrem ke dveřím.

„Až ten to zjistí, bude pro něj už pozdě, dostane vaši celu," argumentoval odhodlaně chlapec, chytil doktora Kornelia za zápěstí a už jej táhl z vězeňské kobky ven. Doktor jej však zastavil a podíval se mu do očí. „Nepodceňujte Miráze jako to udělal váš otec," řekl se smrtelnou vážností v hlase a Kaspianovi se vytratila všechna barva z obličeje.

„O, o čem to mluvíte?" zeptal se Kaspian s důrazem na každé jednotlivé slovo. Profesor jen svěsil hlavu, aby již nemusel čelit chlapcovu pohledu a nepřímo šeptem odpověděl: „Je mi to moc líto."

V chlapcově hrudi se najednou zrodil obrovský nával vzteku. Pokud to znamená, co si myslí, že to znamená, pak to bude těžké rozhodování, jestli prvně přetrhnout profesora, který mu to již přes devatenáct let tajil, anebo Miráze protože... Ani pomyslet na to nechtěl.

Rozrazil mřížované dveře cely, které se při jeho rozhovoru s profesorem samovolně zavřely a vykročil směrem ke schodišti. Plán neplán, brána nebrána, dnes v noci se dozví celou pravdu.

„Kaspiane?" ozval se tázavým tónem nějaký další vězeň. Měl slabý vyčerpaný hlas, který byl Kaspianovi až moc povědomý. Chlapec už sice stál na prvním schodu směrem ke své pomstě, ale zvědavost ho přemohla. Otočil se a pohlédl do tmy.

Ze stínů v kobce nalevo od té profesorovy se vynořil chlapecký obličej a po něm i celý hoch. Byl vyzáblý, ale zároveň pohledný, modré oči mu i po jistě dlouhém pobytu v podzemí jasně zářily, ve tvářích měl ďolíčky a jeho vlasy byly barvy slámy. Když ani po několika momentech Kaspian nevypadal, jakože by si onoho člověka vybavoval, neznámý mu poradil: „Luk."

Kaspian na chlapce pouze vyvalil oči a pusu otevřel dokořán. „Cože? Ty, ty, kdes sakra byl těch posledních šest let?" Luk se pouze ušklíbl a řekl: „Taky tě rád vidím. Samozřejmě, velmi rád bych ti tu teď vyprávěl celý svůj životní příběh, ale vypadá to, že nás čekají důležitější věci na práci.

„Nás?"

„No snad mě tu nenecháš trčet, ne? Tak na co čekáš, odemkni ty dveře ať ti, nebo spíš vám, předpokládám, že nejsi tak pitomej, abys sám přepadal hrad, můžu jít pomoct," naléhal Luk.

„Ehh, já ale neříkal nic o přepadání hradu," upozornil ho Kaspian.

„Ok, ok, ok, beru zpátky, ty možná pitomej seš, každopádně já si umím dát dvě a dvě dohromady. A odemkneš už sakra ty dveře?" zeptal se Luk rádoby naštvaným hlasem, na obličeji mu ale přitom hrál pobavený úsměv.

Kaspian začal konečně procházet těžký svazek klíčů a hledat ten správně pasující do dveří Lukovi cely. Jakmile jej našel, odemkl mříže, poodstoupil a Luk byl konečně volný. Modrooký chlapec vylezl ze svého vězení, oprášil si zubožené oblečení, zhluboka se nadechl a založil ruce v bok. „Tak kam míříme teď?" otázal se.

Kaspian na něj stále vyjeveně zíral. „Ty? Nikam. Až moc bys překážel v plánu."

„Jako vážně, ty máš plán? Tak to gratuluju, poprvé v historii se..." Luk byl však ve svém falešném obdivování Kaspiana přerušen chlapcem samotným, nebo spíše jeho dlaní.

„Tak hele, na srandičky teď vážně není čas. Nahoru tě opravdu vzít nemůžu, Petr by mě zabil, ale chceš udělat něco prospěšného? Vem profesora," pokynul hlavou k opět spícímu doktoru Korneliovi, „dojděte spolu do stájí a tam připravte tři koně, pak čekejte, přijdu pro vás ve správný čas," dokončil svůj monolog Kaspian a ještě než povolil Lukovi opět promluvit, dodal, „teď kývni pokud jsi mi rozuměl a uděláš přesně to, co jsem ti pověděl." Luk přikývl (jako by měl i jinou možnost).

„Skvěle," oddechl si Kaspian, „já mám teď ještě něco na práci, sejdeme se ve stájích," pokynul oběma mužům na rozloučenou a začal mizet na schodech.

„Kaspiane," křikl za ním ještě Luk. Volaný chlapec se s otráveným výrazem v obličeji otočil. „Co zas?"

„Elysia?" otázal se modrooký chlapec s nadějí v hlase a Kaspian nemohl udělat nic jiného než se usmát. Pokud Lukovi v životě na něčem opravdu záleželo, byla to vedle jeho matky Elysia. „Je v pořádku," řekl Kaspian a teď se již doopravdy vydal směrem k východu ze žaláře.

...

Hii👋🏻
Dneska v rychlosti. Ráda bych Vám tu sice vypisovala nějaké supr čupr sáhodlouhé eseje, ale dneska ne, po tomhle týdnu už na to vážně nemám kapacitu.
Takže budu jen doufat, že se Vám dnešní kapitolka líbila (doufám, že alespoň pár z vás to nečekalo a potěšil je tenhle nechci říkat zvrat, ale jo, zvrat), a že se máte fajn🤍
Papa za týden bobci✌🏻(stejně si pořád myslím, že jsi to slovo nevymyslela, ale tak budiž staudulina ❤️).

Maya❤️