Narnia: princess from woods [Edmund Pevensie ff]

XXXIV.

Další, kdo lítal se svými myšlenkami někde daleko mimo realitu byl Edmund. I když k Elysiiné úrovni měl ještě hodně daleko, ani v jeho hlavě to nebylo zrovna nejuspořádanější. Chlapec si dosud skládal dohromady své poslední vzpomínky z chvil, než upadl do bezvědomí a dělal si tak obrázek o tom, jak moc se, no... ztrapnil.

A výsledky mu vskutku nelichotily.

Bájný král Narnie, nejlepší šermíř nejen své doby, zkolaboval v boji. Bravo Edmunde. Nicméně kdyby aspoň došlo jen na toto, mohl to svést na špatný den, nebo blbou karmu, ale ono ne. Mr. Drama Queen Edmund to totiž vytáhl ještě na zcela jiný level, když k tomu úplně zbytečně podezíral člověka, který mu již dvakrát pomohl, udělal scénu s hadrem (tu naštěstí nikdo neviděl) a je extrémně žárlívej. A proč že to? Protože Luk? Wow, úctyhodný důvod Edmunde, úctyhodný. Elys se má přeci právo bavit s kým chce a kdy chce, ty se do toho nemáš co montovat, není přeci nějaký tvůj majetek, že?

Po pár minutách nadávání samu sobě však došel Edmund k závěru/řešení. Začne od znovu a s čistým štítem. Žádná zbytečná žárlivost ani přehnané reakce, k Elys se bude chovat jako ke kamarádce, třeba tím i zažene to něco, co ho posledních pár dní tak svírá v levé části hrudníku a s Lukem se pokusí alespoň trochu vycházet. Zkrátka se zkusí opět chovat jako normální kluk, ne nějaká náctiletá puberťačka. Co to do něj tam na hradě vjelo, netušil, ale ani jemu samotnému se to nelíbilo, chtěl se tedy vrátit zpátky k normálu, pokud u něj někdy něco takového vůbec existovalo. No uvidíme, jak dlouho mu jeho staronový přístup vydrží.

Edmund zrovna skončil tento vnitřní souboj sám se sebou a už před ním stála první zkouška jeho výdrže. Z přemýšlení jej totiž vytrhl dotek na levé ruce a následně malá dívčí ručka, která se vsunula do té jeho a propletla si s ním prsty. Dámy a pánové, tomuhle se říká mučení, i když prozatím pouze první stádium, ještě to může být o dost horší.

Proč to Elys udělala? Netušil. Asi jen chtěla oporu, ta bitva, musela jí dát zabrat... Jo, to by dávalo smysl, drží přeci i Luka a dva naráz, to k Elys nesedí, takže to opravdu vypadá jen na prostou přátelskou oporu.

A zase až moc analyzuje, nechtěl s tím přestat? Naštěstí na sobě alespoň nedal nic znát, svůj nový závazek tedy porušil jen uvnitř, a to se určitě nepočítá. Nicméně odteď se už definitivně rozhodl, opravdu se v této situaci nevrtat. Ještě by z toho vyvodil něco, co nemá a tomu se chce přeci vyvarovat, no ne?

Chlapec tedy nechal své prsty propletené s těmi Elysiinými, konec konců, jemu to ani trochu nevadilo a dál pokračoval mlčky v cestě, již opět pohroužen do svých myšlenek.

Od této chvíle se celá narnijská armáda pohybovala ještě asi půl hodiny, během které začalo vycházet slunce, jižním směrem, a pak se jako na povel zastavila, když konečně dorazili před Aslanův vrch.

Netrpělivé manželky, děti a matky již čekaly před jeho vchodem, na to, jaké zprávy jim muži přinesou. Jakmile však poprvé spatřily zubožené vojsko, které se plahočilo loudavým krokem směrem k nim nemusely se ani vyptávat, pohled bohatě stačil.

„Co, co se přihodilo?" zeptala se se strachem v hlase světlovlasá kentaurka středního věku, stojící v čele. Po jejím levém boku stál... Dorius, ten malý kentauřík, který, i když nevědomě, přinutil Lucku vydat se na pomoc. A jeho otec zůstal za mřížemi hradu. Teď už nejspíš leží mrtev někde na nádvoří Mirázova odporného sídla.

„Jeho se ptejte," odsekl Petr a kývnul hlavou směrem ke Kaspianovi po své levici. V obličeji měl přitom znechucený výraz. Zuzka, která šla těsně za nimi okamžitě vycítila nebezpečí a snažila se ještě zastavit pohromu, když přísným hlasem řekla: „Petře!" Nicméně nepovedlo se.

„Mě?" ohradil se totiž okamžitě Kaspian. „Mě, jak mě? Mohl jsi útok odvolat, ještě na to byl čas, ale ty ne, stál sis za svým, jako vždy," vztekal se nasupeně tmavovlasý hoch.

„Čas? Hah," ironicky se uchechtl Petr, „Ne, ten už nebyl, a to jen a jen kvůli tobě. Kdyby ses držel plánu, mohli být někteří naši bojovníci ještě stále naživu. Kdo si tu teď stojí pouze za svým co?" prskal po Kaspianovi.

„No určitě by žili všichni, kdybychom zůstali ve vrchu, jak jsem navrhoval já," odvětil mu také útočným tónem opět Kaspian a přitom si založil ruce na hrudi.

Petr na něj pouze nevěřícně pohlédl, zakroutil hlavou a přiložil své dlaně ke spánkům. Vypadal tak, že si každou chvílí začne rvát vlasy po trsech. „Vždyť. Jsi. Nás. Zavolal. Na. Pomoc.," řekl slovo po slovu pěkně pomalu a doopravdy si přitom pár vlasů vytrhl.

Kaspianova tvář ztuhla. „A to byla chyba."

„Nee," stále si mlel svou Petr, „chyba byla, že ses pasoval na vůdce." Poté se chlapec otočil, očividně už nechtěl s Kaspianem dál ztrácet čas a vyrazil směrem do vrchu.

„Hej," křikl však po něm zmiňovaný kluk, který očividně ještě neskončil. Petr se tedy otočil zpátky. „Já nejsem ten, kdo opustil Narnii," vpálil mu přímo do obličeje a očividně narazil na kámen úrazu.

Světlovlasý chlapec se prudce napřímil a začal pochodovat zpět ke Kaspianovi, míříc na něj prstem. „To vy jste Narnii obsadili, nemáš právo jí kralovat stejně jako Miráz. Ty, on, tvůj otec, všichni jste úplně stejní, stejná krev, aneb jablko nepadá daleko od stromu, že?" prskal.

„A dooost," zařval Kaspian tak autoritativním hlasem, že i ptáci na větvích ve vedlejším lese se hodili do pozoru. Když si tak chlapec získal pozornost všech přítomných (jako by ji neměl už předtím), pokračoval: „Zítra před polednem se tu všichni sejdeme a uděláme symbolický obřad pro padlé, pak si u oběda vyslechneme Lukův příběh. To je rozkaz vašeho krále, teď se jděte alespoň na chvíli vyspat," přikázal ostrým hlasem Kaspian, naposledy probodl Petra nenávistným pohledem a s hlavou svěšenou odešel do vrchu, následován zbytkem Narnianů.

Lucka ještě chvíli počkala, aby uzavřela zástup. Když už se však i poslední zbytky osob ztrácely v otvoru do vrchu, také se rozešla jeho směrem, najednou ji však někdo zespodu chytil za rukáv. Prudce se otočila a už chtěla udeřit nějakého telemarského vojáka, vtom však spatřila Doriuse, který k ní vzhlížel se slzami v očích.

„Lucinko, kde je můj tatínek," zeptal se potichu a Lucku, jako by v tu chvíli polili kbelíkem ledové vody. Proč zrovna ona?

...

Holahoj kemoši👋🏻
Už tradičně... Jak se dneska máme? Snad fajn.
No, tak jsem tu kapitolu zase stihla. I když jsem ji opět psala na poslední chvíli dnes v noci, stihla jsem ji a to je hlavní. Ale tento další týden, jak to dopadne, to fakt netuším. Vracím se totiž do své milované, všemi opevňované školy, a to bude zážitek, řekla bych. Ale tak snad se mi to podaří stihnout i tentokrát.
Ještě na konec jsem se chtěla zeptat na doporučení na jakékoliv filmy/seriály/knížky, budu fakt vděčná za odpověď. S novou vlnou školy musí totiž přeci přijít i nová vlna prokrastinace, no ne?😆
Tak jo. Mějte se moc hezky a snad opět za týden, páčko👋🏻

Maya❤️