Narnia: princess from woods [Edmund Pevensie ff]

XXVII.

Elys se obrnila, nemohla nechat slabost, aby ji pohltila, ačkoliv šlo o velké pokušení. Psychický nátlak, který zažívala dneska, nezažila už nějaký ten pátek. Necítila se na to, že by právě teď měla bojovat, mnohem raději by se tu prostě složila na zem a nechala ostatní udělat za ni všechnu špinavou práci.

Ale takhle to nefunguje, má svůj úkol, ten musí dokončit, pak ať už si s ní dělá osud, co chce. Dobře, pokud přežije, tak se asi nespokojí s obyčejným děláním toho, co chce osud, ale minimálně teď Elys připadá, že by jí to bylo úplně jedno.

S kamennou maskou ve tváři se tedy odvrátila od podlahy a pohlédla přímo do temných očí svému otci. Bylo až děsivé, jak moc se její kukadla podobala těm jeho. „Otče," řekla pomalu a nevýrazně.

Mizáz na ni zíral stejně jako Prunaprismia, ale zároveň úplně jinak. V očích Elysiiny matky se zračila bolest a lítost, zatímco král na ni hleděl s nenávistí a vztekem vepsaným ve tváři. „Ale, ale, kohopak to tu máme, naše malá utečenkyně se vrátila. Copak, že se nejednou zase máš ke svým rodičům?" otázal se posměšně.

„Nenazývala bych to úplně „zase se mít ke svým rodičům, ale budiž," odvětila stále ještě klidná Elys. Neměla ve zvyku, nechat se jednoduše vytočit, ačkoliv už ve své první větě jí otec zařídil nejméně tak čtyři hlubinné ponory. Dvacet slov děleno čtyřmi, to máme jeden na každé páté slovo, gratulace, s tím už by mohl i do nějaké soutěže.

„Měla bych tu spíše menší otázečku," řekla dívka falešně sladkým hlasem. Ano, hodlala si teď hrát na Miráze a přesně kopírovat jeho povahu, věděla, že tak ho nejlépe vytočí a takovou příležitost si nemohla nechat ujít.

„Sem s ní."

„Ale no tak, nedělej hlupáka otče, víš moc dobře, na co se chci zeptat," odfrkla si a nasadila velmi neupřímný úsměv.

„Nemám tušení," odvětil téměř zrcadlově stejně Miráz a vyloženě si užíval tuto, něco jako hádku se svou dcerou, očividně se snažil o to samé, co Elysia, akorát opačně. Dívka ale nepovolovala.

„Ach tak, já zapomněla, no, jen doufám, že míru inteligence budu dědit po matce." Následovala chvilka ticha, právě teď Elys narazila na kámen úrazu. Po tomto dívčině prohlášení začalo sebeovládání velice nedůtklivého Miráze velmi rychle klesat.

„Tss, že ti to ale trvalo, než sis přišla pro tu svou pravdu," snažil se to ještě zachránit, aby nevypadal jako úplný hlupák.

„No sláva, konečně se někam dostáváme. Poslouchám, proč se tedy před šesti lety stalo to, co se stalo."

„Pche, tak to je snad jasné ne? Upřímně, myslel jsem si tedy, že budeš chytřejší, přeci jen jsi moje dcera, ale, no, asi jsem se pro jednou zmýlil."

„Neodbočuj od tématu," vyštěkla Elys a poprvé za celou tu dobu si vzpomněla, že má i zbraň. Miráz už měl opět čepel u krku. Dívka to totiž chtěla trochu zrychlit a takto si zajistila, že už si otec další zbytečné narážky odpustí a bude se držet pouze příběhu, dalo-li by se tomu tak říkat.

„No dobře, dobře, zase se uklidníme." Jakmile Elys svůj meč opět trochu oddálila od králova hrdla a Miráz začal konečně vyprávět: „Velmi zjednodušeně: já tě nikdy nechtěl. To tvá matka na mě neustále tlačila, abychom si tě nechali, pořád říkávala: „Držme si ji u sebe jako záložní plán, kdybych ti náhodou už nebyla schopná dát syna." Připadl by ti po mně totiž trůn holčičko. A zde měla tvoje matka pravdu, pořád lepší tobě než tomu budižkničemu z bratrovy strany," řekl a švihl pohledem po Kaspianovi, hned na to ale pokračoval: „Musím uznat, dobře to promyslela, ale já ji, jak jinak než, prokoukl, samozřejmě, že si všechny tyto žvásty připravila, neměla totiž tu kuráž zabít tě, nebyla v tom ani špetka touhy po udržení královského trůnu v naší nejbližší rodinné linii. Je mi špatně z její slabosti."

Elysia zůstala stát s ústy dokořán. Tak a tady to má, pravda na kterou tak dlouho čekala, šest let nevědomosti vysvětleno v pár větách. Proč se ale vlastně tolik diví, vždyť to v zásadě čekala. Miráz tu právě akorát potvrdil všechny její nejhorší noční můry. To si vážně myslela, že by v něm mohla být snad alespoň troch té otcovské lásky? Jak naivní.

Možná jej ale měla poprosit, aby jí to servíroval po troškách, nebyla si totiž jistá, jak dlouho tento nátlak na svoji psychiku ještě vydrží. A to její otec ještě neskončil.

Pak si všimla své matky, kuší již dávno nemířila na Kaspiana, ale pouze bezvládně seděla na posteli, s očima zarudlýma. Neměla daleko k slzám. Elys jako by se najednou přitížilo, ačkoliv, jak už bylo řečeno, se svou matkou nikdy neměla takový ten ideální vztah maminky a dcery, vidět ženu, která ji přivedla na svět, v tomhle stavu, pro ni bylo moc.

„Ten den u večeře ale můj pohár trpělivosti přetekl. Všechna ta tvoje drzost a sebestřednost, pocit, že ti patří svět. Protentokrát jsem si plán připravil já. Nad ránem jsem poslal jednoho ze sluhů, aby ti nasypal do snídaně jed. Aby sis nemyslela, že mi snad na tobě nezáleželo, právě naopak, velmi pečlivě jsem vybíral z našich zásob na lektvary, aby ti jed přivodil přesné příznaky ptačí chřipky, ačkoliv by o nemoc vůbec nešlo. Jelikož ale tato choroba řádila tou dobou po celém království, stopy by se zahladily a poslední kousek mého plánu by dosedl na své místo. Ale, jak sis jistě povšimla, plán nevyšel. Ach ano, ten dědek mě prokoukl, dodnes nevím, kdy mě mohl odposlouchávat, ale jak ho znám jistě si našel nějaký vypočítavý způsob, ten starý šereda."

„Takhle o doktoru Korneliovi mluvit nebudeš," křikl Kaspian a vrhl se na Miráze. Krále to vskutku zaskočilo, už téměř zapomněl, že v této místnosti existuje i někdo jiný než on a jeho dcera, ale velmi rychle se opět vzpamatoval. Chlapec zase v návalu vzteku očividně zapomněl, že má meč a spolehl se místo něj na starou dobrou pěsťovku.

Nastal zmatek, strýc se synovcem se po sobě váleli, kopali do sebe, mlátili se o sto šest, a dokonce i vřeštěli, až by si nevidomý mohl myslet, že se tu perou nějaké dvě puberťačky. Petr přispěchal ke dvojici, pověsil se zezadu na Miráze a snažil se jej odtrhnout od Kaspiana, Zuzka s Elys dělaly to samé na druhé straně. Nakonec ale rozhodl někdo, kdo se pranice vůbec neúčastnil.

Prunaprismia vystřelila z kuše přesně mířený šíp, který se zabodl přímo do Kaspianova levého ramene. Chlapec zavyl bolestí a přepadl na záda, tím zavalil obě dívky. Miráz v tu chvíli už mnohem jednodušeji setřásl Petra a rozběhl se k zadním dveřím své ložnice, vedoucím na balkón.

A byl pryč, jak král, tak dopodrobna připravený plán na dobytí hradu. Právě započala čistá improvizace.

...

Čauko👋🏻
Předem se omlouvám, že dneska vychází kapča o něco později, než jste zvyklí, ale mám k tomu důvody. A oba souvisí s únavou. Za a) tento svůj supr cupr proslov si většinou připravuju už v sobotu a ráno pak už jenom kliknu na publish, ale tentokrát jsem byla tak dead po celém dni, že už jsem to prostě nestihla. Za b) jsem si to teda nechala až na ráno, že to určitě ještě tak před devátou stihnu a bum, únava se znovu projevila a já spala do 10. Ale já za to budu vinit tu změnu času.
No nic, toť k tomu a já už nebudu dál zdržovat (možná, že kdybych tady teď čtvrt hodiny nevymýšlela, co sem napsat a prosto to jen vydala, ta omluva by ani nebyla potřeba (stejně jsem sem nic jiného, než tu omluvu nenapsala)). Ale zase, co vy byste bez tohoto mého každotýdenního žvatlání na konec dělali.
Teď už ale fakt. Mějte se hezky a budu se těšit zase za týden👋🏻🤍

Maya❤️