Narnia: princess from woods [Edmund Pevensie ff]

XI.

I přes nemilou situaci u řeky byla další cesta poměrně příjemná, alespoň pro Elys. Nejspíš k tomu přispěl i fakt, že rozhádaná šestičlenná skupina šla teď odděleně na dvě části a tím se alespoň trochu zredukovalo existencionální dusno, které kolem nich panovalo. Edmund tyto dvě skupinky vtipně pojmenoval tři chytrolíni vepředu a ti normální vzadu. Myslím, že ani není potřeba říkat, kdo patřil kam.

Lucka po chvilce úplně zapomněla na smutek či brekot a pár minut na to už se smála s EE. Edmund dělal všechno co mohl pro to, aby svou mladší sestřičku udržel veselou a očividně se mu to dařilo. Elysia na něj jen s obdivem koukala.

Zas a znovu tomu nemohla uvěřit, jak tohle může být Edmund, ten Edmund, který ještě před rokem (nebo vlastně víc jak před tisíci lety, podle toho, jak se to vezme) zradil svou rodinu a pomáhal Bílé čarodějnici. Dívka opravdu vážně přemýšlela, jestli se v průběhu minulého roku chlapec s někým nevyměnil a ona se teď nesměje vtipům nějakého jeho dvojníka. Hrozně roztomilého dvojníka.

Zatímco Ed úspěšně rozesmíval Lucku, Elysie se naskytla příležitost si ho pořádně prohlédnout. Zblízka. Konečně. Pár příležitostí udělat to už se se jí sice naskytlo, ale jak víme, nebyly úplně ideální.

Dívka si dřív ani neuvědomila, že nevypadá vůbec špatně, alespoň v obličeji ne. Jeho hnědé oči zářily štěstím. Hrály mu v nich pobavené jiskřičky, když Lucku lechtal, což se jeho sestře pochopitelně nelíbilo. A ten úsměv.

Nejlepší ale stejně byly ty jeho neustále rozcuchané tmavé vlasy, které mu trčely do všech stran. Jeho starší sestra se mu je několikrát za den snažila alespoň trochu upravit do nějaké reprezentativní podoby, ale on se jí stejně vždycky vysmekl a prohrábl si je, aby znovu nabraly ten správný stupeň rozcuchanosti. Elysia se nad tou myšlenkou chtě nechtě pousmála.

„snap" Lucka musela lusknout prsty Elys těsně před obličejem, aby ji navrátila do reality. Už chvíli si všímala, jak dívka zkoumavě pozoruje jejího bratra a usmívá se u toho jak měsíček na hnoji.

„Ehh, pardon já, já, na chvíli jsem se, no, zamyslela," vypadlo z červenající se Elys. Lucka ji ale prokoukla. Už poněkolikáté za ten den věnovala Elysie šibalský úsměv a pokračovala v konverzaci se svým bratrem, který si očividně ničeho nevšiml a neustále něco mlel, ať už ho někdo poslouchal, nebo ne.

Sakra, zaklela Elys v duchu, když už byli Lucka a Ed zase plně zabráni do rozhovoru. Takhle by o Edmundovi neměla přemýšlet, znají se teprve den, skoro ani to ne. A hlavně je to kamarád, jenom kamarád, prostě něco jako její bratr, jako Kaspian. Navíc si včera v noci slíbila, že se jím už víc nebude nechávat rozhodit. No, zatím se jí to daří přímo perfektně, stačí, aby se na něj podívala a už se červená jak pitomeček. Skvěle holka, s takovouhle máš tak dva, maximálně tři dny, než se ne něj vrhneš. Elysia nad tou poslední myšlenkou zkřivila obličej do grimasy, kterou dávala jasně najevo, že to by se jí opravdu nezamlouvalo.

I přes všechny tyto myšlenky si ale dívka nic nepřipouštěla. Musel to být jen nějaký ojedinělý krach v jejím mozku a navíc to, že je někdo pěkný ještě vůbec nic neznamená. I když musí uznat, že nějakým záhadným způsobem jí je zatím Ed ze všech sourozenců nejbližší (jaká ironie), asi je to tím stejným věkem. Jo, to bude určitě tím, přemýšlela.

To, že k Lucce je o rok blíž, než k Edovi ji už nezajímalo, svoje odůvodnění měla a nehodlala si jej ničit dalšími pochybnostmi.

...

„Au, to je moje noha," zaskučel dívčí hlas.

„Hej, nestrkej do mě," ozval se některý z chlapců.

„No tak, dělej, posuň se," řekl někdo.

Pět dětí a jeden trpaslík se mačkalo za hromadou kmenů pokácených stromů a sledovali strach nahánějící scénu před sebou.

Abychom si rozuměli. To, co viděli jim nenahánělo strach, jako strach, třeba ze tmy nebo pavouků, ale byly to spíš obavy a úzkost, které je dostihly.

Přímo před jejich zraky se rozkládal rozsáhlý Telmarínský tábor na břehu řeky Beruny, plný zdatných na boj připravených vojáků. Jen podle Petrova odhadu jich tam určitě bylo několik desítek, ne – li stovek.

Při vzpomínce na ty, které nechávala za sebou ve válce u Aslanova vrchu, když odcházela do lesů zachránit Dýnila a najít Pevensiovi, se udělalo Elysie zle. Pokud musela ta hrstka přeživších Narnianů čelit posledních pár dní tomuhle, taky už teď žádní Narniané být nemuseli.

A aby toho nebylo málo, stavba mostu přes Berunu postupovala bleskovou rychlostí. Byla to otázka pár dní, než bude most hotový a Telamařené v plné síle budou mít volný průchod přímo k vrchu. O obrovských katapultech ve výrobě ani nemluvě.

Edmund se podíval na úplně bledou Elysiiu a ustaraně se zeptal: „Hej, je všechno v pohodě?" položil jí přitom ruku na rameno a povzbudivě ji pohladil. Dívka na to gesto ale nijak nereagovala, nepřestala se dívat na tábor před sebou a jen nepřítomně přikývla.

Nicméně Dýnil z tohoto Edova milého gesta nebyl dvakrát vodvařený a švihl po chlapci nevraživým pohledem, zatímco se mezi EE pro jistotu vecpal.

„Shh, přestaňte dělat takový rámus, ještě nás prozradíte vy..." Zuzana se zadrhla uprostřed věty, úplně ji zapomněla doříct, jelikož na scénu teď přijížděli další dva muži na koních, kteří upoutali její pozornost. I všichni ostatní ať už z tábora nebo děti s MMP z úkrytu se podívali jejich směrem.

Elysie nebylo pouze zle, teď už cítila i vztek. V sedle bílého koně seděl v honosném oblečení, pyšně jako páv její otec a co víc, vedle něj na hnědákovi s nosem ještě více nahoru byl Sopespian, lord Sopespian.

Muži zhlédli své poddané (ve skutečnosti měl na tohle právo jenom Miráz, byl přeci král, ale Sopespian se stejně také tvářil jako by mu to tam všechno patřilo), projeli těsně kolem schované skupinky a zamířili dál do středu tábora.

„Možná jsme přeci jen měli jít jinudy," prohlásila tónem já jsem vám to říkala Lucka a přejela Petra, Zuzanu i Dýnila vyčítavým pohledem.

Petr se na ni podíval napůl omluvně, napůl uraženě, otočil se a vyrazil z jejich úkrytu zpátky do lesa.

...

👋🏻👋🏻
1k. 1000. 1 tisíc. 999 + 1. Pokaždé jinak napsané, ale význam stejný.
Toto krásné čísílko se konkrétně v podobě 1k objevilo pár dní zpátky na této knížce vedle symbolu očíčka. A vy ani nemůžete tušit, jak neskutečně moc mi to zlepšilo den, dokonce i několik následujících dní.
Nikdy bych netušila, že něčeho takového dosáhneme. Při vydání prologu a první kapitoly jsem počítala tak se čtyřmi přečteními od mých dvou věrných kamarádek, které tu mimochodem jsou se mnou už od úplného začátku ještě před vydáním a neskutečně moc mě podporují. Děkuju holky🤍
Ale ne, u čísla čtyři to neskončilo. Přečtení rostly a rostly, hvězdičky přibývaly a bum jsme na tisícovce.
Víte jak jsem si tak dva týdny zpátky stěžovala, že nemám kamarády? Beru zpět. Mám kamarády a je jich spoustu. Vy jste mí noví kamarádi, i když se neznáme a nikdy jsme spolu nemluvili, jste mí přátelé a já jsem za Vás neskutečně vděčná. Bez Vás by to nešlo❤️
Děkuju a vzhůru k další tisícovce, ne-li milionu😂🤍

Love, Maya❤️

Pro ty co nechápou (ani bych se nedivila s mými writing skils)... Teď jsem se Vám tady nějak umělecky snažila sdělit, že jsme přesáhli 1000 přečtení, a že jsem za to neskutečně vděčná😅🤍