Narnia: princess from woods [Edmund Pevensie ff]

XXX.

Od momentu, kdy Miráz utekl ze své vlastní ložnice se všechno semlelo tak rychle, že v jednu chvíli Elysia s Petrem, Zuzkou a Kaspianem teprve vybíhali za ním, aby jej polapili a tím předešli katastrofě, a v tu další, jelikož polapení se očividně nepovedlo, již hrdě bojovali se všemi Narniany po boku na nádvoří.

Zuzka, která měla výhodu a zároveň i nevýhodu luku s šípy, se co nejdříve po začátku bitvy dostala i s pár dalšími lučištníky na jakousi provizorní věž ze spousty sudů, která tam stála jen aslanví proč (že by tu měli krále alkoholika?), a bojovala odtamtud.

Kaspian i přes svou zraněnou ruku bojoval více než výborně, ale jeho stamina vyprchala mnohem rychleji než u ostatních, a navíc měl stále ještě někoho na vyzvednutí ve stájích, že? Tudíž se krátce po začátku boje, jak by Miráz jistě podotknul: zbaběle vytratil, aby vyzvednul, koho vyzvednout měl.

A co se týče Petra s Elysiou, ti byli pořád všude. Proplétali se mezi bojovníky a pomáhali tam, kdy bylo právě potřeba. Vzhledem k velkému nepoměru bojovníků, byla sice pomoc potřeba prakticky kdekoliv a neustále, ale přeci jen se někde hodila trochu víc než jinde.

Konkrétně Elys se zrovna bila s nějakým postarším vojákem bez většiny zubů s křivým nosem a seschlou kůží (už jen pohlédnutí na něj by mohlo zabíjet), když se jí na moment zastavilo srdce.

„Edmunde!" zakřičela, když uviděla svého kamaráda padnout k zemi. Nemůže být přeci? Ne, to prostě ne... Zasadila vojákovi fešákovi, se kterým se právě bila smrtící ránu a rozběhla se k chlapcovu bezvládnému tělu. Bylo to hrozné, když si pak později uvědomila, že jej a nejen jej, jen tak bez okolků zabila a nepocítila ani záchvěv lítosti. Ale tak už to holt bylo, válka ji změnila a starost o Edmunda byla v tuto chvíli větší než její špatné svědomí.

Spadl jí obrovský kámen ze srdce, když k němu přiběhla a uviděla jeho zvedající se hrudník. Otočila jej tedy na záda, dřepla si k němu a jednu jeho paži si přehodila kolem krku. V tom momentě uslyšela odněkud zprava Petra řvát: „Ústup." Podívala se tedy směrem k hradní bráně a dopadla na ni úzkost.

Mříže se již skoro dotýkaly země a jediné, co jim bránilo od úplného uzavření hradu, byl nějaký statečný narnijský minotaur, který je držel na svých ramenou, zatímco se do něj zabodávaly desítky telemarských šípů. Ale, jak se dá čekat, rychle slábl. Elysie ten pohled, ačkoliv velmi bolel, dodal scházející síly, aby zvedla nejen Edmundovu váhu, ale i dalších několik kilo, které mu přidávalo brnění a rozešla se minotaurovým směrem.

Třicet metrů, dvacet pět, dvacet... To brnění musí vážit snad tunu, ne? Viděla, že se nádvoří postupně vyprazdňuje, jak narniané velmi rychle ustupovali (a dělali dobře, jelikož každou vteřinou minotaur slábl a brána klesala), ale ona již nemohla. Elysia neměla sebemenší šanci dostat se tam i s Edem včas. A tak přišlo na řadu rozhodování. Zachránit si krk, ale nechat tu Edmunda Mirázovi na polívku, nebo zůstat a v polívce se vařit s ním?

Kupodivu to nebylo ani zdaleka tak těžké, jak by se mohlo zdát. Elys už to holt měla v povaze, stavět dobro ostatních před to svoje, pro své blízké by udělala první poslední, a tak ani na vteřinu nezaváhala. Nenechá ho tady, i kdyby tu s ním měla umřít.

Už se smířila se svým osudem játrového knedlíčku, když ale najednou pocítila, jako by jí někdo ulehčil tak o polovinu Edovy váhy. Že by už bylo po všem a ona šla do nebe? Krásná to představa, ale přeci jen je tu jedna pravděpodobnější varianta... Podívala se vedle sebe a varianta dva se jí potvrdila, uviděla tam světlovlasého chlapce, podpírajícího Edmunda z druhé strany. Někdo jí pomohl.

Jakmile ten neznámý pomocník vycítil její pohled, ihned k ní vzhlédl a podíval se jí do očí. A v tu chvíli, jako by se zastavil čas, Elysie překvapením ztuhla krev v žilách a její srdce vynechalo pár úderů... Ne, to přeci nemohl být...

„Ahoj, princezno," řekl s hravým úsměvem na tváři chlapec. Dobře, byl to on. Elysia jak na povel pustila Edmunda, sice neúmyslně, ale stejně by jí za to nepoděkoval, a zůstala stát na místě jako zkoprnělá, s pusou vyvalenou dokořán. Vážně to byl on.

Ale, jak je to možné? Nemá být přeci někde v čudu? Co tady dělá? Ne, že by jí to teda vadilo, ale... Vždyť sakra předpokládala, že toho blbečka, který jí vždy dokázal vykouzlit úsměv na tváři, naučil ji lézt po stromech, jezdit na koni, naslouchat přírodě a tak dále, a především tu pro ni vždy byl ve dne v noci, už nikdy neuvidí. A teď se najednou, jako by se nechumelilo, opět objeví, jak kdyby nikdy nezmizel. Tohle je na ni ale už fakt moc. A to si myslela, že dnes už ji nic překvapit nemůže. No, očividně se mýlila, hodně.

Ze všech těchto svých myšlenek, které se jí mimochodem prohnaly hlavou rychlostí blesku (žádný tříhodinový dokument), znovu zaměřila svou pozornost na něj. Bylo to už skoro sedm let, sedm dlouhých let a jí přijde, jako by se vůbec, snad ani kapku nezměnil, proto jej také poznala hned na první pohled. Oči, vlasy, postava, tón hlasu, jako by jej viděla a slyšela naposledy včera. Pořád stejný pitomeček, ale nutno podotknout, že i stejně hezký pitomeček.

„To mě ho snad nenecháš táhnout samotného!?" řekl chlapec velmi afektovaně a protočil očima. Po tom, co Elys upustila Edmundovu pravou ruku na něj totiž padla celá jeho váha a jak už bylo řečeno, to brnění opravdu není nejlehčí. Když se ale Elysia ani o milimetr nepohla, začal naléhat: „Tak pojď, nemáme už moc času," pohodil hlavou směrem k bráně a mírně do dívky šťouchl nohou. Tím konečně vytrhl Elys z transu. Zamrkala, ale místo toho, aby se rozešla, začala pouze nesrozumitelně blekotat: „A- Ale, ty, ty, tady?"

„Později," odpověděl už trochu striktnějším hlasem chlapec, ale upřímně, měl k tomu důvod, nevrátil se sem z bezpečí za padacím mostem jen proto, aby tu zůstal uvězněný. S Edmundovou paží kolem krku, se tedy kvapně vydal zpět směrem k bráně. Pomoci se očividně nedočká.

Svým počínáním ale přeci jen donutil k chůzi i Elysiu, která si, navzdory chlapcovým očekáváním, rychle znovu omotala Edovu pravou ruku kolem ramen a společně s oběma kluky zamířila k bráně.

...

Čaukyy👋🏻
Jakpak se dneska máme? Doufám, že fajn.
Normálně... Slavíme výročí🥳 Dnešním dnem už za sebou máme 30 kapitol v téhle knížce. Jakože, chňápete to? 30 kapitol = 30 týdnů a mně připadá, jako by to bylo teprve včera, co jsme tuhle "cestu" začali.
Samozřejmě, mohla bych tu teď udělat nějaký srdceryvný výlet do minulosti, ale asi vás zklamu, nebude😢 Nemám na to nějak náladu, jelikož takovéhle nostalgické věci zas až tak neprožívám (většinou, ehm), a taky čas (povinnosti čekají, ups)🤭
Každopádně, co tu chci zmínit je, že Vám všem moc děkuju za to, že tu se mnou ještě pořád jste a jsem neskutečně ráda za každého nového člověka, co sem, do tohohle našeho malého světa, zavítá. Vzhůru k dalším kapitolám a ještě dál🤍
Mějte pěkný týden a papa příště🤍

Maya❤️