Narnia: princess from woods [Edmund Pevensie ff]

XXXV.

Jak jim bylo králem přikázáno, tak také učinili. Většina přítomných těsně po přesunutí do Aslanova vrchu zalehla do svých měkkých postelí a prospala se. Nebo to alespoň zkusili, jak měli plné hlavy myšlenek, které jim nedaly klidně spát.

Když už se pak někomu konečně podařilo zavřít oči a usnout, často se ještě několikrát probudil z noční můry, ve které se mu znovu a znovu, pořád dokola, přehrávaly hrůzné události předchozí noci, nejen přímo na hradě, a to jej vyčerpalo ještě více.

Lucce drásalo srdce vidět toho malého kentauříka tak trpět, o to víc, když součástí jejích můr byl právě on, truchlící nad ztrátou svého otce. Jeho bolestný křik pronikal až do morku kostí a Lucce pokaždé nahnal husí kůži. Více než pár chvil takového mučení, probuzení a celý cyklus děsu může začít zase od znovu.

Po hrůzném dopoledni se pak těsně před polednem všichni zase vykulili zpátky ven ke slavnostnímu obřadu na uctění padlých. Nebe bylo šedivé a perfektně odráželo náladu panující mezi Narniany.

Obřad vedl Kaspian, jakožto právoplatný král Narnie, a dokonce ani Petr proti tomu neprotestoval. Na to byl až moc vyčerpaný, i jeho ty děsy dohnaly.

Ačkoliv byla celá tato ceremonie nádherně uspořádaná (děti na poslední chvíli natrhaly na louce i květiny), nic to neměnilo na faktu, že byla také extrémně zdlouhavá. Spousta nevyspalých vojáků při nekonečných projevech o statečnosti, hrdinství a obětech usínala, což bylo sice vůči jejich padlým druhům nad míru neúctyhodné, ale divil se jim někdo? Ne. Nespali celou noc a za těch pár hodin dopoledne (které jim spíše ještě přitížily) to zkrátka neměli šanci dohnat. Jejich chování tak všichni přešli bez povšimnutí.

Po obřadu se Narniané opět uchýlili zpět dovnitř, tentokrát k obědu. Shromáždili se v hlavní místnosti vrchu a zasedli k jednomu obrovskému stolu postavenému do U, připravenému ženami. Poté začali ihned hodovat, jak byli celí vyhládlí po probdělé noci. Nicméně k typické představě hodování měla tato 'hostina' ještě sakra daleko. Jednalo se spíše o takové tiché, nezáživné doplňování kalorií v těle. Žádný smích ani zpěv, dokonce i rozhovorů bylo minimum a když už nějaký přišel, byl tichý a krátký.

Jakmile již většina společnosti dojedla, postavil se Kaspian v čele stolu a získal si tím pozornost většiny. Po jeho pravici seděl doktor Kornelius, dále Elys a vedle ní Luk, na levé straně pak trůnili sourozenci Pevensiovi.

„Jak jsem již načal dříve," promluvil, „z hradu se nám podařilo osvobodit dva vězně," kývnul směrem k Lukovi s profesorem, „a já bych si teď rád vyslechnul jejich příběhy, především pak ten tvůj, Luku," zahleděl se na chlapce a ten přikývnul. „Nejprve ale ještě jedna rychlá formalitka. Nevím, jak moc bystří zvládnete takto zesláblí po náročné noci být, třeba už vám to dávno došlo, ale pro jistotu. Chtěl bych vám někoho představit, nebo spíše odhalit jejich pravou identitu," chvíli se odmlčel, aby přidal chvíli na dramatičnosti a pak řekl: „Pane profesore, Luku, toto," pokynul směrem k sourozencům Pevensiovým, „jsou bájní králové a královny Narnie, Petr, Edmund a Zuzana s Lucií, přivolaní rohem právě královny Zuzany na pomoc naší zemi a Narnianům, seznamte se.

Luk zůstal stát s ústy dokořán, nicméně profesor nevypadal nějak zvlášť překvapeně. Tohle byl minimálně pro chlapce šok. Ještě když si s každým zvlášť o pár chvil později třásl rukou (v jednom případě už podruhé) stále nemohl uvěřit vlastním očím. Jakmile už však uplynulo několik málo minut znovu seznamování a zklidňování po tom, co zjistil, že ztrapnil krále Edmunda, začal Luk opět nabývat schopnosti normálně fungovat, a tak mohl pomalu začít vyprávět.

„Uf, ok, tohle byla síla, ale budiž. Kde začít?" povzdechl si zhluboka a nervózně skousl svůj spodní ret. Podotýkám: nervózně, to se u člověka s jeho sebevědomím jen tak nevidí. „Dobře, ehh, nejspíš odtud..." odkašlal si. „Tak tedy na začátek pro ty, co mě vůbec neznají, a že vás tu je. Jmenuji se Luk, jsem ka...," zarazil se a pohlédl na Elys s Kaspianem, „jsem známý jak El, tak Kaspiana a žiji na hradě, i když bych měl spíše říct: ve vesnici pod hradem, nejsem žádný princ, či něco podobného, zkrátka prachobyčejný vidlák," zakřenil se. „Jo a také bych asi radši použil minulý čas, a to: žil jsem. Posledních několik let má existence nevkročila za hranice hradu ani půlkou palce u nohy, až tedy donedávna."

„Teď už si tudíž můžete odpustit všechny ty opovržlivé pohledy, co na mne od chvíle mého zjevení vrháte. Aby bylo jasno, nejsem žádný Mirázův špeh či poskok, přísahám," s koncem této věty se přísně rozhlédl po všech přítomných a asi o setinu dýl utkvěl svým pohledem na Edmundovi, jen tak pro jistotu. Většina Narnianů, mimo již zmiňovaného Eda, samozřejmě, sklopila hlavu a vypadala provinile, chlapec se ale neobtěžoval. Poté Luk pokračoval.

„Nicméně teď už k té hlavní části. Vám všem by toto krátké prohlášení mohlo nejspíše stačit. Teď již víte, že zde nechci nikomu ublížit, a že se znám s vaším králem, nicméně v mé minulosti je toho ještě mnohem více. Vy, Narniané, můj příběh nejspíše tak neoceníte, i přesto budu rád, když si jej vyslechnete, ale je tu někdo, komu dlužím vysvětlení, právě v podobě tohoto povídání," odmlčel se, pak pohlédl na dívku po své levici a opět promluvil, „Elys?"

Dívka se na něj povzbudivě usmála. Ten mírný vztek, co k němu pocítila v prvním momentu, když se jen tak z ničeho nic objevil na tom nádvoří, jak samo zjevení svaté, již zcela vyprchal. Teď už jí došlo a byla si jistá, že Luk musel mít dobrý důvod odejít, byla tedy plně připravená, vyslechnout si jeho příběh, ať už je jakýkoliv. Mírně proto kývla hlavou směrem k chlapci, aby věděl, že mu věnuje svou plnou pozornost, a ještě jednou se usmála. „Jsem s tebou," zašeptala potichu. Luk to bral jako znamení, že může začít, a spustil.

„Tak tedy pěkně od začátku, ať pochopíte kontext i vy nezasvěcení," pohlédl v zásadě na všechny krom svých dvou jediných přátel, Elys a Kaspiana. „Jako dítě jsem žil normální život. Byli jsme sice s rodiči chudí, ale vždy bylo co jíst, kde spát, a to nám ke štěstí stačilo. Pak ale zemřel otec. Naše chudoba se ještě prohloubila, nicméně stále jsme to nějak s matkou zvládali, dokud však nepřišla jedna z těch krutých zim."

A ten moment již všichni věděli, soudě podle bolesti v Lukově hlase, že si nevyslechnou příběh se šťastným koncem.

...

Čaukyyy👋🏻
Tak jak se dneska máme? Doufám, že supr čuprózně😃
Než jsem šla psát tento svůj každotýdenní proslov na konec kapitoly, řekla jsem si, že to dneska nebudu moc protahovat, jelikož už tak vydávám trochu později, než je zvykem, ale pak mě napadlo tolik věcí, co vám chci říct. Takže pojďme rychle na to, ať tu nejsme do zítřka.
Zaprvé. Přesáhli jsme 10 000 přečtení🎉 a je to skvělý pocit vidět tam těch '10K' šajnících přes celý Wattpad, prostě 9999 není ono, že? Takže za toto děkuji převelice🤍
Pak jsem se vám chtěla omluvit, nebo nevím jestli přímo omluvit, ale zkrátka si nejspíše v dnešní a příští kapitole moc momentů našeho milovaného EE neužijete. Protentokrát zkrátka padl všechen spotlight na Luka a vy se přes to budete muset přenést, nicméně nebojte, pak už zase něco s těma dvěma troubama vymyslíme😃 Ale i tak, snad se vám aspoň ten Lukův příběh bude líbit, co zatím myslíte?
Ted už poslední věc (myslím). Musela jsem se s vámi prosto podělit o skutečnost, že jsem konečně začala číst všemi velmi opěvovaných Šest Vran a je to per-fect😌✋🏻Četli jste/ máte v plánu/ co si o knize myslíte?
Jo a taky jsem opět psala dnešní kapitolu na poslední chvíli, ale tak to už je posledních pár týdnu klasika, není-liž pravda?
No nic, do příště se mějte moc hezky, přežijte školu a papa🤍👋🏻

Maya❤️