Narnia: princess from woods [Edmund Pevensie ff]

XXXVI.

Chlapec se rozhlédl okolo sebe po všech těch soucitných výrazech a pokračoval: „Ten rok byly podmínky již od jara obzvlášť mizerné a v zimě dosáhly toho nejhoršího bodu. Chodil jsem promrzlý žebrat o jídlo na ulici, půl krajíce chleba pro každého z nás, tím myslím mne, matku a Taela, mého mladšího bratra, byl hostinou. Ale to je jedno, nepotřebuji vaši lítost," řekl a s vážným výrazem ve tváři přeletěl všechny v místnosti. Myslel to vážně, nebyl ten typ, co by se nechal litovat, připadalo mu to potupné. Spadneš a zase vstaneš, to je hold život, konec, šmitec, žádná lítost.

„Zkráceně jde o to," pokračoval, „že jednoho dne, když se vracel se svým strýcem z projížďky si mne všiml Kaspian, váš nynější vůdce. Všichni, celá ta jejich garda, kolem mne pouze projeli, ani se neobtěžovali pohlédnout na svého zuboženého poddaného, až on se zastavil."

„Dodnes netuším, jak se mu to, ještě s jeho mizerným vztahem se strýcem, podařilo, ale jsem mu nadosmrti zavázán. Uprosil totiž Miráze, aby mne s rodinou pozval na alespoň jednu slušnou večeři, když už musíme tak trpět. Jídlo, které jsme si pak po hostině z hradu odnesli nám později zachránilo životy a my přečkali zimu bez úhony," otočil se, tentokrát přímo na Kaspiana a mírně mu pokynul hlavou na vyznání úcty. Ten jen mávl rukou, jako by to ani nestálo za řeč a usmál se.

„Tam jsem se také poprvé setkal s Elys." Zmiňovaná dívka se sama pro sebe usmála, jak na období, které následovalo, velmi ráda vzpomínala. „Nemyslím si, že jejímu otci příliš lichotilo, když se na mne během večeře třeba byť jen koutkem oka podívala, ale nemohl s tím nic udělat. Seznámili jsme se a od té chvíle z nás byli přátelé, později pak nejlepší přátelé, téměř nerozlučná dvojka."

„Prakticky celý další rok, a i pár následující jsme strávili společně. Nicméně vše krásné jednou končí, stejně jako tehdy po zimě skončilo i to špatné, a přišly problémy. Problémy takových rozměrů, že já kvůli nim musel opustit domov, aniž bych cokoliv vysvětlil. Ať už bratrovi, nebo své nejlepší kamarádce," pohlédl na Elys.

„Co se tehdy dělo, dodnes skoro nikdo neví. Ne, že by to tedy bylo nějak extra důvěrné, to ne, jen tenkrát nebyl čas na vysvětlení, dalších pár let jsem potom strávil téměř sám a teprve v posledním měsíci jsem se mohl konečně podělit o své trable, a to s doktorem Korneliem ve vězeňské kobce. Jak jsem se tam dostal, bude také jednou z částí našeho vyprávění, avšak nepředbíhejme."

Luk ale nepokračoval, nadechl se sice a otevřel ústa, hned je však zase zavřel, nejspíš sváděl uvnitř sebe nějaký obrovský boj. Trvalo to a Narniané netrpělivě vyčkávali na pokračování, nicméně po chvíli ticha se přeci jen znovu zhluboka nadechl, jako by pro něj následující část měla být ta nejtěžší ze všech, ještě pár sekund se potichu odhodlával a pak řekl: „Matka smrtelně onemocněla."

Do té chvíle bylo v síni takové to klidné ticho, které narušoval pouze Lukův příjemný hlas, nicméně teď se z něj stalo ticho nesnesitelné a nervydrásající. Jako by každý do jednoho soucítili s chlapcovým příběhem, o to víc, protože už tušili, jak celý dopadne. Elys, které se Luk s tímto problémem nikdy nesvěřil, ačkoliv si vždy říkali naprosto všechno, to zasáhlo snad nejvíc.

Nezlobila se, to vůbec ne, chápala Lukovy důvody neříct jí to, ale, můj ty Aslane, vždyť přece Elena... Chlapcovu matku viděla jen asi dvakrát v životě, kvůli otcovým přísným pravidlům o stýkání se s nižšími společenskými vrstvami, ale i přesto ji sdělení o její nemoci velmi zasáhlo. I při těch pouhých dvou setkáních byla totiž Elena na Elys neskutečně hodná a milá. Dáma, jakou je ona, si nic tak špatného nezasloužila.

Elysia chytla pod stolem Lukovu ruku, aby chlapci dodala odvahu a on ji vděčně přijal. Nicméně jeho tvář zůstávala neměnná, očividně se za ty roky naučil poměrně dobře skrývat emoce. Sarkastická maska je hold někdy to nejpříjemnější řešení.

„No a co se dělo dál? V kostce... Nevěděl jsem sice, co za nemoc to bylo, ale i přesto jsem věděl, že je to zlé. Matka měla po celém těle ošklivé zhnisané puchýře, které se jí postupně začínaly tvořit i v hrdle, a tak se čím dál tím častěji dusila, jak měla zúžený hrtan."

„Prvně jsem chtěl jít o pomoc požádat Elys. Přeci jen pochází z nejmocnější rodiny v království, mají ty nejlepší lékaře, ale matka nesouhlasila a já po chvíli přemlouvání vyměknul. Co kdyby to bylo její poslední přání, říkal jsem si, to by se přeci mělo plnit. A tak jsem nešel a dodnes toho lituji."

„Pak tu byla ještě možnost jménem Rita, naše bylinkářka, ale k té, kdybych přišel žádat o pomoc, nejspíš bych odcházel s nějakým smrtelným jedem, páchnoucím po zkažených vejcích. Ty její čáry máry zkrátka nikdy nefungovaly. A sousedská pomoc? Pche, nepřicházelo v úvahu, takhle to u nás ve vesnici nechodilo. Co si zaseješ, to si sklidíš a ze svých problémů se vyhrabej sám."

„Mé zdroje byly tedy vyčerpány a já zůstal zoufalý. Po pár dnech jsem však dostal nápad, který mi alespoň tehdy připadal nadmíru geniální. Pošetilého třináctiletého Luka nenapadlo nic jiného než věřit báchorkám a vydat se, teď prosím famfáry, hledat 12 dávných narnijských bylin. Však už jste o nich jistě slyšeli, Frejgorn, Athuchac, Cender a tak dále. Kdo je najde všechny a provede složitou přípravu o mnoha krocích, může namíchat lektvar síly elixíru královny Lucie. Ten má pak moc uzdravit i ty nejhorší nemoci, dát srůst kostem, které by se normálně již nezregenerovaly, a dokonce přivést mrtvé, zpět do světa živých."

Většina Narnianů se snažila skrýt svou reakci na Lukovo bláhové, třináctileté já, jak mohl být tak naivní?, pár trpaslíků si ale přeci jen neodpustilo mírné pohrdavé odfrknutí. Luk si toho očividně všiml.

„Snad ani nemusím říkat, jak to dopadlo, že?" zeptal se s pohledem upřeným právě do houfu trpaslíků. Pár z nich zakroutilo hlavou. „No, samozřejmě, neuspěl jsem. Léta putování po Narnii přišla vniveč, kudy jsem prošel, pouze se mi vysmáli, a co víc..." zadrhnul se mu dech, a ještě pevněji stiskl Elysiinu ruku, div ji nerozdrtil. „Když jsem přišel... Matka byla již po smrti," vydechl. V síni se rozhostilo soucitné ticho. Nikdo už neměl potřebu se smát, bylo prostě jen ticho. Luk se pomalu posadil, nebo spíše sesul do židle, jelikož se během vyprávění postavil, a zhluboka oddechoval.

...

Čauko mňauko hauko👋🏻
Dneska v rychlosti, protože nestíhám. V 9 mám někde být, cesta trvá půl hodiny a já teď vstávala, ups. Takže jak se máme?
Můj týden v kostce: ve škole to nedávám a ve volném čase čtu Šest Vran. První knihu mám za sebou a teď čekám, až mi přijde druhá, protože kemoši, to je prostě geniální🤍 V současné době tím žiju 24/7.
Také doufám, že se vám líbila dnešní kapča. Příště už Lukův příběh definitivně rozuzlíme a posunem se zase někam dál.
Tak jo mějte hezký týden a pa pa zase příště👋🏻🤍

Maya❤️