Narnia: princess from woods [Edmund Pevensie ff]

XII.

„Takže to byl opravdu on, Miráz?" zeptal se už poněkolikáté, pořád stejně nevěřícně Edmund, zatímco skupina kráčela zpátky k rokli, kde Lucinka údajně viděla Aslana.

„Jo," odsekla podrážděně Elysia, jejíž nálada byla teď na bodě mrazu a kopla přitom do kamene před sebou, „a lord Sopespian, ještě lepší."

Edmund si nad tím povzdechl. „No tak, usměj se trochu," přišel k dívce a objal ji kolem ramen. Už mu to ani nepřipadalo divný, jako když ji poprvé objímal včera (vlastně spíš dneska) v noci u toho ohně. Teď, jako by už to pro ně bylo úplně normální a dělali to tak každodenně už několik let.

Dýnil byl naštěstí pár metrů před tou dvojicí a o něčem horlivě debatoval s Luckou, takže si ničeho nevšiml a situace se obešla bez popravy. Petr chtěl sice něco namítnout, ale Zuzka vycítila nebezpečí, proto ho raději zabrala do hovoru o počasí a taky s ním popošla pár kroků dopředu, aby těm dvěma zbývajícím poskytla vzadu trochu soukromí.

„Chápu, že tě to muselo naštvat, mně stačilo ho vidět a už jsem věděl jakej je to pitomec, ale nemá cenu se kvůli tomu užírat," přitáhl si k sobě chlapec Elys ještě blíž.

Zvláštní, jak může i taková prkotina, jako ruka kolem ramen člověka úplně zklidnit. Elys toho byla jasným důkazem. Najednou, jako by už zase bylo všechno v pořádku. Žádné problémy, žadný otec idiot, prostě jen to pozitivní. Dala Edovi ruku kolem pasu, položila si hlavu na jeho rameno a takhle vzájemně zamotaní do sebe šli dál.

Dívka si jen v duchu pomyslela: Naštvalo, ani nevíš jak moc, o to víc, protože je to můj táta... Nebyla ale zatím připravená se se svým původem komukoliv ze sourozenců svěřit, nejspíš se bála reakce, že ji snad budou považovat za zrádkyni, nebo něco takového.

Byla proto neskutečně vděčná Dýnilovi za to, že její rozhodnutí respektoval a neměl potřebu tohle téma rozebírat. Ačkoliv se na tom vlastně ani nedomluvili on ji prostě pochopil a věděl co dělat, nebo spíš nedělat.

...

„Dobře, kde si teda myslíš, že jsi toho Aslana viděla?" zeptal se otrávený Petr Lucinky, jakmile stála celá skupina tam, kde se pár hodin zpátky rozhodovali, jakou cestu zvolit.

Chlapce to, že se zmýlil, pořádně naštvalo, a tak se teď choval skoro stejně nevrle, jako Dýnil, a to už je co říct. Omluvit se své mladší sestře ale samozřejmě nepřipadalo v úvahu.

„Moli byste se už konečně všichni přestat chovat jako dospělí? Já si nemyslím, že jsem ho viděla, já ho opravdu viděla," obořila se na Petra Lucka a sjela přitom pohledem i svou sestru a Dýnila.

„Ale já jsem dospělý," podotkl nevrle trpaslík. Elys ho za to propálila pohledem. Co se to s ním sakra dneska děje? pomyslela si, takový normálně nebývá.

Lucinka mezitím popošla o kousek dál. „Stál přímo...aaa," dívka najednou zaječela, zem se pod ní propadla a ona se zřítila z útesu.

„Lucko," vykřiklo současně pět hlasů a všichni se rozběhli k místu, kam dívka zahučela.

Naštěstí bylo pojmenování zřícení z útesu trochu přehnané a Lucka se propadla jen asi o dva metry níž, kde teď seděla a popadala dech. „Tady," dokončila větu, kterou začala ještě, než spadla.

Petr si jen povzdechl a se skeptickým výrazem ve tváři seskočil za svojí sestrou. Kývl na ostatní, aby ho následovali a sám se vydal hledat cestu, po které se bude dát co nebezpečněji sestoupit dolů do rokle.

Hned za ním seskočil i Dýnil, který jako gentleman pomohl dolů Zuzce, poté Edmund a nakonec Elysia.

Ještě, než ale jmenovaná dívka vůbec stihla natáhnout nohu, aby mohla slézt, už ji někdo držel za ruku. No, někdo, dělejme, že ani Elys, ani my netušíme, kdo to je.

„Edmunde, mě není pět, já to zvládnu sama," řekla rádoby uraženě Elysia, ale nemohla potlačit lehký úsměv. Potěšilo ji, že na ni někdo takhle myslí, a ještě ke všemu Ed.

„Ale no tak, princezny se musí přece hýčkat," usmál se na ni mile chlapec. Elysia se ale nad jeho slovy zarazila a vytrhla svou ruku z jeho. Ne. Ne. Ne. Jak to může vědět, že je princezna. Kde se to dozvěděl, ona mu to neřekla, Dýnil určitě taky ne. To ji jako prokoukl?

„Ehm, je všechno v pohodě," probral ji z tranzu Edmundův hlas.

„Jo, jo. Já jen, že princezna, já nejsem princezna, jak si na takovou blbost přišel?" vykoktala ze sebe Elys a nervózně si při tom zastrčila vlasy za ucho.

„Jasně, že seš princezna, moje princezna přece a možná malinko Dýnilova, Lanýžníkova a tady těch, ale já mám větší podíl," zazubil se na ni Ed a chytl ji znovu za ruku. Elys v tu chvíli spadl ze srdce obrovskej balvan. Je v suchu, nezjistil to, může žít v klidu dál. Tak moc ji to rozhodilo, že si ani neuvědomila, jak ji právě Edmund nazval, nebo teda neuvědomila tak, jak si to měla uvědomit. Bohužel si toho ale všiml někdo jiný.

Hned jakmile Elysia za Edmundovy vnucené pomoci seskočila dolů a vydala se za skupinou vynořil se před Edmundem, který hodlal dívku následovat, zpoza stromu Dýnil.

„Pojďme si promluvit hochu," řekl ledovým hlasem a Edmundovi jen při pohledu na něj úplně vyschlo v krku.

„Nebudu to nějak protahovat. Chtěl bys vědět, proč jsem naštvanej, chlapečku...?"  vyjel na Edmunda a chytil ho za límec, což vypadalo při trpaslíkově výšce celkem komicky, nicméně Eda ani nenapadlo se třeba jen pousmát.

Ve skutečnosti měl chlapec hroznou chuť říct ne, že ho to vlastně ani tak nezajímá, ale odtušil, že se tomu stejně nevyhne.

A měl pravdu. Dýnil teď vypadal, že každou chvíli někoho uškrtí a až se tak stane, Edmund je první na žebříčku obětí.

„Jestli na ni ještě jednou sáhneš, tak si mě nepřej," zasípěl trpaslík, „drž se od ní dál."

„Ano pane," bylo jediné, na co se Ed zmohl, nějaké dohadování nepřipadalo v úvahu.

„Tak to je fajn, že si rozumíme," řekl přeslazeně Dýnil a pustil chlapcovo oblečení. „Hej, vy tam dole," křikl po zbytku skupiny, která už byla poměrně napřed někde dole v rokli, „zrovna jsme si tady s Edmundem," poplácal chlapce přátelsky po zádech, „říkali, že bychom se mohli utábořit hned jak se dostaneme na druhou stranu. Už se skoro stmívá a musíte být přeci hrozně unavení, minimálně já teda jsem, hold byl to náročnej den.

To teda, pomyslel si Edmund a vydal se společně s Dýnilem, nebo tedy spíš hodných pár metrů za ním dolů do rokle.

...

Čauko👋🏻
Tak co říkáte na dnešní kapitolku a hlavně na Dýnila, the overprotective taťku? Hold to s ním EE nebudou mít jednoduchý.
Jinak, co jsem vám chtěla říct je, že si teď pocházím Wattpad krizí. Dochází mi předepsaný kapitoly a já se vůbec nemám do toho něco psát (není čas a hlavně nálada), tak snad nebudeme muset knížku stopnout, to by mě mrzelo.
Myslím, že hlavně za tohle moje rozpoložení může asi fakt, že školy mám teď až nad hlavu a k tomu jsem ještě úplně zažraná do Teen Wolf, takže to teď jedu nepřetržitě a nějakej Wattpad mi je buřt.
Zároveň mám ale taky naději, že se to po dnešku zlepší. Vždycky, když v neděli vydám kapitolku a začnou mi od vás přicházet ohlasy, neskutečně mě to nemotivuje a mám chuť ještě ten den dopsat celou knížku. Takže tak. Děkuju🤍
Jo a malém jsem zapomněla dodat ještě jednu tentokrát veselou zprávu. Minule jsem vám děkovala za 1k přečtení a tento týden jsem zase pro změnu přesáhli hranici 200⭐️ Jste fakt úžasňáci🤍 Děkuju moc❤️
No nic mějte se hezky a za týden papa🤍

Maya❤️