Narnia: princess from woods [Edmund Pevensie ff]

IV.

Mezi Narniany bylo známé, že když chtěli Telmařané někoho popravit dělali to na jednom určitém místě v zátoce u ústí Velké řeky. Domnívali se, že tam straší a tak jednoduše přenechali oběť tamějším duchům. Ideálně ji ale ještě předtím utopili, či něco podobného, jen tak pro jistotu.

Elys nenapadalo žádné lepší řešení, z ultra střeženého Mirázova hradu by Dýnila asi těžko zachránila sama a tak se raději rozhodla vydat k Telmarskému popravčímu místu. Ani si neuvědomila, že je to nedaleko hradu Cair Paravelu, místa kam trpaslík původně mířil za účelem přivést jejich pomoc, jejich poslední naději.

...

Stmívalo se. Dívce připadalo, jako by byla na cestě už celé týdny a přitom teprve ráno odjížděla z Aslanova vrchu. Padla na ni únava a tak se rozhodla utábořit. Netrvalo jí dlouho než si našla pěknou mýtinu vystlanou mechem, ideální na přenocování. Přivázala Seta k nejbližšímu stromu, složila vedle sebe zbraně, tak aby po nich mohla kdykoliv v případě nouze rychle sáhnout a rozdělala si oheň. Přes den stihla po cestě ulovit i nějakou zvěř a tak si teď pochutnávala na pečeném králičím stehně.

Jak tam tak sama seděla měla čas přemýšlet. Přemýšlela úplně o všem. O Kaspianovi, o válce, o jejím otci, či o dávných vládcích. Ať už se jí ale na mysl dostalo cokoliv, přišlo jí, že to jsou všechno jen negativní myšlenky. Kaspian byl ztrápený, jak viděl svůj lid umírat, nedával to sice najevo, ale ona to poznala. Válka byla válka, její otec kapitola sama o sobě a dávní vládcové to byla jedna velká neznámá. Najednou jí bylo smutno, cítila se osamělá víc něž kdy předtím.

Bylo pro ni vysvobození, když se jí po chvíli začaly zavírat oči. Lehla si tedy do mechu a za zvuku praskajícího ohně do minuty usnula.

...

Uprostřed noci ji probudil šepot a především velmi hlasité praskání větviček.

„Ty mluvící příšery můžou být schovaný kdekoliv, musíme to tu pořádně pročesat."

Elysia okamžitě popadla luk s šípy, meč a schovala se do nejbližšího křoví. Na co už ale zapomněla byl Set, pořád stál u stromu na mýtině a pospával.

„Do pr..." zaklela potichu. Neměla už čas vrátit se pro něj, kroky se přibližovaly a tak jen čekala se zatajeným dechem schovaná ve větvích. Srdce jí zběsile bušilo, divila se, že ty rány nebyly slyšet na míle daleko.

Po chvíli zahlédla v krátkém pruhu, kam dopadalo světlo měsíce, asi čtyři metry od Seta, obličej muže. Ne o moc starší než Kaspian, celkem pohledný a soudě dle nejistoty v obličeji byl nejspíš mezi vojáky teprve nováček. Dívce ho bylo skoro i líto, ale tyhle myšlenky rychle vyhnala z hlavy. Teď jí šlo o život.

Znejistěla, když se pod měsíčním paprskem neobjevil nikdo další. K někomu ten voják přeci musel mluvit, nebo mluvil někdo k němu, ne?

Teď měla v zásadě dvě možnosti. Za a) se může zkusit odplížit, ale nechá na mýtině Seta a taky všechny své zásoby, až na zbraně, anebo za b) bude bojovat.

Kdyby nebylo Seta bez rozmýšlení by uskutečnila variantu (a, jenže ona ho tam prostě nechtěla nechat. Možnost b) ji ale nelákala snad ještě víc, i kdyby se jí podařilo přemoci dva, ne-li více Telmarských vojáků, kteří mají jistě v boji tak třikrát lepší skills než ona, nedokázala by je na konci zabít. Ještě nikdy nezabila člověka, zvěř tu ano, ale to bylo něco úplně jiného. Mohla si je sice nechat jako rukojmí to ano, ale co s nimi, pochybovala, že by spolupracovali a jen tak by poslušně cupitali vedle ní po zbytek její cesty. To by prostě nefungovalo.

Rozhodla se tedy pro zlatou střední cestu. Odplížila se hustým porostem asi o dvě stě metrů dál, kupodivu ji u toho nikdo nenašel, jelikož plazit se potichu v lese opravdu nejde, a odtud ještě asi dalších tři sta metrů běžela.

Když doběhla, vylezla na nejvyšší strom, co v okolí byl a tam se rozhodla strávit zbytek noci. Ráno se vrátí pro Seta a bude pokračovat v cestě.

...

Co si budem, když v noci prožijete to co prožila ta dívka, taky už byste do rána nezamhouřili oči, krom toho na stromě se moc dobře spát nedalo. Elysia tedy hned při východu Slunce slezla ze stromu, totálně nevyspalá s kruhy pod očima a zamířila směr mýtina.

Když tam dorazila, čekal ji šok. Set nebyl nikde k nalezení.

Do očí se jí okamžitě nahrnuly slzy. Co to udělala? Jak mohla být tak pitomá? Vždyť ona ho tam nechala napospas těm vojákům. Jasně byl to "jen" kůň, ale ona k němu cítila mnohem víc. Byl to její nejlepší přítel. Strávila s ním víc času než s Dýnilem a Lanýžníkem i Nikabrikem dohromady. A co je s ním teď? Nejspíš je na hradě v nějáké páchnoucí kobce, které Miráz říká stáj a musí tam jíst nějáké blátivé svinstvo (v Mirázštině čtěte jako: krmení pro koně).

Může se jen modlit k Aslanovi, že nikdo nepozná, co za koně to vlastně je, to by už vůbec nedělalo dobrotu. Kůň pět let ztracené princezny se najednou našel uvázaný v lese... Ideální případ pro Sherlocka Sopespiana Holmese.

Lord Sopespian, ach, jak ona ho nesnáší. Jen při pomyšlení na jeho jméno se jí vaří krev v žilách. Ještě když bydlela na hradě, nikdy jej neměla ráda. Dal by se popsat jako nechutný, rýpavý, podezíravý a Mirázova vlezdoprdelka. Jednoduše nepoužitelný jako člověk.

Jak tam tak stála na té mýtině a slzy jí stékaly po tvářích najednou si něco uvědomila. Ano, udělala blbost a teď je bez Seta, ale to neznamená, že pořád nemůže zachránit Dýnilův život. Musí napravit svou chybu alespoň tak, že splní to, kvůli čemu celou tuhle cestu absolvovala. A nemusí udělat jen to. Poprvé od chvíle, kdy opustila Aslanův vrch si vzpomněla také na dávné vládce.

Vydala se tedy dál na cestu. K místu, kde ústí Velká řeka do moře už by to nemělo trvat moc dlouho. Touhle cestou sice nikdy nešla, ani nejela, ale orientační smysl jí říkal, že její úsudek je správný.

A měla pravdu. Netrvalo to ani tři hodiny a dívka konečně začala mezi stromy rozeznávat něco blankytně modrého a lesklého. Voda, hodně vody.

Rozeběhla se. Jakmile doběhla ke kraji lesa po své levici opravdu spatřila ústí řeky, které hledala a hned ucítila tu jedinečnou vůni. Slanou vůni narnijského moře. Už se chtěla rozběhnout dál, aby si šla po chůzi smočit nohy, ale v tom ji něco zarazilo.

...

Ahojky👋🏻
Nevím, co bych vám tady dneska povídala (nic zajímavého se neděje), snad jen to, že už se neskutečně těším, jak se v příběhu všichni potkají, aneb Ed přichází na scénu😁 (Toť k náplni mého života😅)
Doufám, že se dnešní kapitolka líbila a že jste všichni ok a zdraví.
Užijte si (čtete jako "přežijte") následující týden a #staysafe✌🏻

Maya❤️