Narnia: princess from woods [Edmund Pevensie ff]

XVI.

Zatímco se Edmund prodíral celou tunou svých myšlenek, Zuzka se mezitím odpojila od své sestry a Rípčípa. Nejenže už si s nimi neměla co povědět, ale také tu byla jedna věc, kterou vážně chtěla probrat se svým mladším bratrem.

„Tak tys do toho teda spadl nějak ultra rychle?" ozvala se za Edmundovými zády, hned jak ho dohnala a chlapce tím tak vytrhla z přemýšlení.

„Co, cože, já nepadám, nikam?" vykoktal ze sebe úplně zmatený Ed a jako na potvoru zakopnul.

„No to vidím," řekla Zuzka, zatímco mu pomáhala zvednout se, „ale takhle jsem to nemyslela." Dívka povytáhla obočí a na krátkou chvilku střelila pohledem po Elys, zároveň na ni ale koukala dostatečně dlouho, aby její bratr stihl zaregistrovat, kterým směrem se dívá.

„Ehh?" dostal ze sebe Edmund. Měl špatnou předtuchu, že ví, kam tím jeho sestra míří, a ne, nelíbilo se mu to. Jako by nad tím zrovna nepřemýšlel.

„Tak snad vidím, co děláš, jak se chováš, a tak, ne? Třeba takhle zamyšlenýho jsem tě neviděla už sakra dlouho. Jsou to teprve dva dny a ty už jsi stihl být taaak nápadnej," tu poslední větu pronesla Zuzka zpěvavým tónem.

Edmund, jak už to má ve zvyku, pouze protočil očima. Na tohle pošťuchování od svých sester už mu došly argumenty, a to vlastně ještě ani pořádně nic neřekly. Měl pocit, že to může být a bude horší. Zatím si do něj jenom trochu včera rejpla Lucka, toť vše, ale stejně na Zuzčino prohlášení neměl jak zareagovat, prostě mu došly slova.

Možná to bylo tím, že byl ještě pořád mimo, jak byl násilně vytrhnut ze svých myšlenek. Možná ho prostě v tu chvíli jen nic nenapadalo, což byla zrovna v Edmundově případě velmi málo pravděpodobná varianta. Anebo možná nic neřekl, protože s tím, co Zuzka řekla z části souhlasil.

Sám by to samozřejmě nepřiznal, ale jeho podvědomí pracovalo za něj a zabránilo mu tak Zuzčinu domněnku nějak vyvrátit.

Čím si byl ale jistý úplně, nejen podvědomě, bylo, že ho jeho milované sestřičky začínají pěkně štvát. Nemůžou ho prostě nechat být, včera jedna, teď druhá.

„Nějaká reakce, ne pouze tvoje světově proslulé protočení očima, by byla?" zeptala se Zuzka s úšklebkem na tváři. Edmund se však na ni jen nechápavě podíval.

„Aha, takže očividně asi ne, každopádně až se rozhodneš, co říct, stav se, celkem by mě to totiž zajímalo a myslím, že Lucku taky. O Elys ani nemluvě," dořekla sladce Zuzka a vrátila se zpět dozadu za svou sestrou nechávajíc Edmunda s hlavou ještě plnější, než ji měl před jejich rozhovorem.

...

Cesta do Aslanova vrchu trvala skoro celý den a překvapivě se obešla bez větších komplikací. Žadný útok Telmařanských vojáků, žadný naštvaný Dýnil, ani nic podobného. A díky tomuto faktu dorazila během pozdního odpoledne celá skupina k vytouženému cíli bez úhony.

Jakmile vstoupili Pevensiovi do pevnosti, měli co dělat, aby se udrželi na nohou. Ano, už sice viděli Cair Paravel v době největšího rozkvětu, a že to je dech beroucí podívaná, ale tohle bylo zase něco úplně jiného.

Zvenku vypadá Aslanův vrch jako nevinná hrouda hlíny, ale uvnitř se rozléhají komplexy, o kterých nemůžete mít při pohledu z louky před pevností ani tušení. A to je obralo o dech.

Kaspian rozhodl, že nechají sourozence chvíli se aklimatizovat a při setmění se sejdou na večeři v jedné z větších místností pevnosti. Také dodal, že večeře je na oslavu jejich shledání a znovunalezení Elys s Dýnilem, tudíž se bude odehrávat v poklidném duchu a nebude se řešit válka. Pořádně začnou pracovat na nových vojenských plánech až zítra ráno.

Elysia s Rípčípem se ujali role průvodců. Ukázali sourozencům nejdůležitější části vrchu, kdyby jej totiž měli projít celý, trvalo by to tak třicet let, a také jejich místnosti. Pokoje v pevnosti byly sice malé a skromně vybavené, jak se většina prostor používala na ukládání zbraní, ale stačilo to. Bylo kde na noc složit hlavu a to je hlavní.

Po krátkém zabydlení se Elys s Rýpčípem rozhodli sourozencům ukázat ještě jednu místnost, která by je mohla celkem zajímat. Jednalo se o menší jeskyni, dá-li se to tak nazývat, plnou nástěnných maleb.

Elysia měla s tímto místem, s touto konkrétní místností, spojené silné vzpomínky. Už tehdy, když při svých menších výpravách po okolí poprvé spatřila Aslanův vrch, zatoužila podívat se dovnitř. A jednoho dne se odhodlala.

Bloudila chodbami, až se dostala přesně na místo, kam teď se sourozenci a Rípem mířili. A v ten den začala věřit na naději.

Nikdy nikomu neřekla, že uvnitř byla, snad si myslela, že by se na ni zlobili a stejně to bylo nepodstatné. A tak si toto malé tajemství nechala pro sebe.

Šestičlenná skupina zahnula za roh do menší kruhové jeskynní místnosti. Z jedné pochodně, kterou si nesli s sebou zažehl Petr i pět dalších po stěnách jeskyně, aby osvítil tu pozoruhodnou podívanou.

Zdi byly celé pokryté jakýmisi malbami, které tu musely být už nejméně pár set let. Zobrazovaly spoustu narnijských tvorů, především pak nějakého lva, fauna a dva bobry. Ještě víc než narnijské obyvatelstvo se tam však objevovalo pět lidských postav. Dvě dívky, dva chlapci a jedna žena, celá oděná v bílém.

Lucka popošla o dva kroky dopředu a prsty se dotkla obličeje jedné z dívek namalované na stěně. „Vždyť to jsme my," řekla s výdechem.

A měla pravdu, kdo jiný by to také byl, všechny malby byly jen a jen o nich. Dva ze sourozenců se okamžitě přidali k Lucce a nahrnuli se ke zdem, aby důkladně prozkoumali každý jeden milimetr toho díla. Jen Edmund zůstal stát trochu nervózně v ústraní.

Elysia, která stála po chlapcově pravém boku v něm vycítila napětí a nervozitu. Ještě pořád ho jeho minulost sžírala. A tak, aby jej trochu povzbudila, nebo snad ze své vlastní potřeby, ho prostě jen jednoduše chytla za ruku a propletla si s ním prsty. Dívka najednou pocítila takový prapodivný pocit v břiše. Netušila, co to je, ale zrovna nepříjemný to nebylo, spíš pravý opak, a tak neměla potřebu se odtrhnout.

Už to bylo pár minut, co se Lucka, Zuzka a Petr plazili po zdech, a tak se jedna z dívek konečně odtrhla. „Asi se už půjdeme při..." začala a nedořekla Zuzka, jak jí padl pohled na propletené prsty těch dvou.

„Připravit," dokončila za ni, teď už znovu vnímající sestra, jejíž koutky cukaly v šibalském úsměvu. Jak její, tak Zuzčino i Petrovo obočí samozřejmě dosahovalo nebeských výšin.

A jak řekly, tak i udělaly. S těmito slovy opustily sestry místnost a odtáhly s sebou i svého staršího bratra. Rípčíp, ten popostrčit ani nepotřeboval.

Elysia jen povolila stisk na Edmundově ruce a sama, s trapnými pocity, se také vydala do své místnosti, připravit se na večeři.

...

Ahojte👋🏻
Na začátek bych Vám všem chtěla z celého svého srdíčka hrozně moc poděkovat za překonanou hranici 2000 přečtení a za 299✨ Myslela jsem si sice, že bychom to mohli dát do dneška těch 300, abych pak sfoukla dvě děkovné řeči v jedné, ale tak nevadí, udělám to tak, jako tak. Trochu předběhnu a budu doufat, že se proti mně neobrátí ďábel tak, že už bych nikdy nedostala žádnou další hvězdičku a nezůstala bych seknutá na 299. Každopádně teda děkuji hrozně moc, mám vás ráda❤️
Mám tu ještě takovej jeden "fun fact", kterej je třeba úplně nejvíc divnej a nezajímavej, ale tak co už, řídila jsem se tím při psaní knížky, tak Vám ho sem dám, kdyžtak to přeskočte🙃 -> Elysia, která stála po chlapcově pravém boku... Když někoho držím za ruku, musím ho držet svou levačkou, jinak je mi to prostě nepříjemný, tudíž stojím po jeho PRAVÉM boku. Já vím, jsem divná, ale prostě bych asi nepřenesla přes srdce, kdybych tam napsala: "po levém boku" xd.
Btw: jsou asi 3 v noci a já jsem chytila nějakou múzu či co, takže teď píšu jako o závod😂
No nic mějte se hezky a zatím papa👋🏻

Maya❤️