Narnia: princess from woods [Edmund Pevensie ff]

XXIX.

Edmund pomalu, ale jistě otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Stále sice viděl temněji, než by se mu zamlouvalo a pochyboval, že se to v nejbližších minutách nějak rapidně zlepší, protože hej, uniknutí smrti, jakože fajn, ale to ještě neznamená smazání úplně všech problémů Edmundstva, vždyť ta noha sakra pořád ještě krvácí a úplně nejlíp od žaludku mu taky není.

Chvilku to sice trvalo, ale když už se jeho zrak přeci jen trochu zlepšil, dech zpomalil a tep stabilizoval zpět na krásných 70, spatřil před sebou Edmund siluetu. Pár kroků od něj, u vojákova nehybného těla se tyčil (a teď se podržte, ani ten největší optimista by od něj takovou ochotu neočekával) nikdo jiný než sám Petr s Edovým mečem, který mu byl při boji vyražen, v ruce a úsměvem na tváři. Ale jak se sem sakra dostal, nebyl ještě před chvílí o pár pater níž a nemířil otevřít bránu? A co se kurňa stalo, takhle ten plán přeci ale vůbec neměl probíhat?!

Ed si svého bratra ještě jednou pořádně prohlédl, aby snad z jeho výrazu vyčetl nějaké odpovědi, ale to se nestalo, místo toho však došel k zajímavému zjištění, a to sice, že to vlastně ale vůbec není jeho bratr. Ne, vážně, tohle určitě nebyl Petr, nemohl to být on, měl skoro stejné vlasy, to ano, ale Petr má tmavé oči, tyhle až moc svítily, a navíc je nižší.

„Myslím, že tohle," podal neznámý chlapec Edovi jeho meč, „a tohle," přidal i baterku, „jsi ztratil," konstatoval s úšklebkem ve tváři.

„Ehh, díky?" odpověděl chlapci trochu nervózně Edmund a převzal od něj své věci. Až pak si uvědomil, že před ním stále ještě klečí jak u zpovědi, a tak se s mírnými obtížemi zvednul. „Jo a, ehh, taky díky za, no," pokynul hlavou k vojákovi.

„Není vůbec zač," odpověděl pohotově s dalším úšklebkem, až moc podobným tomu legendárnímu Edovému, neznámý kluk.

„Asi by se taky hodilo... Jsem Edmund," natáhnul k němu po chvilce trapného ticha Ed svou ruku a hoch ji přijal. „Moje jméno je nepodstatné, řekl bych," opáčil. Ed se zamračil, a přitom se mu udělala vráska mezi obočím, jak jej svraštil k sobě. Znovu si prohlédl svého tajemného zachránce. Začínal se mu líbit čím dál tím míň, už jen podle jeho tónu hlasu a těch úšklebků je poznat, že tato záchrana bezmocného Edmunda mu vystřelila ego až někam do stropu a vlastně ještě víš, vzhledem k tomu, že stojí pod širým nebem. V jednom měl Ed jasno: pokud se s tímhle individuem bude ještě někdy muset bavit, je mu už teď jasné, že kamarádi nebudou.

„Ou, ta noha teda nevypadá dobře," řekl znechuceně neznámý chlapec, když pustil Edovu ruku.

Edmund, který očividně občas dříve mluví, než myslí, to aslanžel nepochopil a hluboce se urazil. „Napříště ji můžu vydepilovat, jestli se ti to takhle nelíbí," odfrkl si a neudělal nic jiného, než že nasadil svůj nejoblíbenější obličej, úšklebek. Tihle dva si jednou fakt povinně musí dát soutěž ve šklebení.

„Ty seš taky tak trochu blboučkej, že? Počkej, obvážu ti to," protočil očima světlovlasý kluk, z kapsy vytáhl nějaký kus látky, kterou vzal, jen on ví kde, poklekl a ránu s ním Edmundovi převázal. Poté se opět napřímil. „Není zač."

Edmund na něj sice hleděl poměrně vyjeveně, jak kdyby mu právě spapkal véču, ale neotálel, ani poděkováním se nezdržoval a zeptal se: „No dobře, tak jo a co máš v plánu teď?"

Edův zachránce se nad tím upřímně a pobaveně zasmál. „Co myslíš troubo? Máme tu bitvu v plném proudu, kterou musíme vyhrát!" pokud to ještě šlo, prohloubil svůj úšklebek a soucitně poplácal Eda po rameni, jako by ho litoval kvůli jeho snížené inteligenci. „Tak pojď."