Narnia: princess from woods [Edmund Pevensie ff]

XXI.

„Gratuluji, geniální, tak teď si to opravdu vyhrál, tohle se ti fakt povedlo Edmunde. Sakra, jak můžeš být takovej pitomec?" zeptala se s naprosto nechápavým výrazem v obličeji Lucka.

Ihned po poradě, na které bylo nakonec hlasováno v Petrův prospěch a kde se všichni shodli, že hrad napadnou ne hned zítra, ale až za dva dny v noci, jelikož je ještě potřeba doladit výbavu, si Lucka se Zuzkou pěkně odchytly svého bratříčka a dotáhly jej k němu do pokoje, aby z něj vypáčily vysvětlení.

Edmund se ani nějak moc nebránil. Tušil, že tohle přijde, že jeho sestry nenechají takový prohřešek jen tak plavat, proto je začal preventivně proklínat, už když po něm ke konci porady vrhaly své legendární vražedné pohledy. Ale ani je neproklínal tolik jako sebe. Neříkal náhodou něco o tom, že si s Elys promluví a vyjasní si to? V zásadě s těmi Lucčinými slovy naprosto souhlasil, tohle se ti fakt povedlo Edmunde. ...takovej pitomec.

„Na co si jako myslel, když si to říkal? To jsi vážně citlivej asi jak špalek?" zeptala se tentokrát Zuzka.

„Já nevím," odpověděl ztrápeně Ed, který ležel na posteli s hlavou zabořenou mezi polštáři a koukal do stropu. „Prostě jsem byl asi naštvanej a ona měla jinej názor než já, já chtěl mít samozřejmě pravdu a bla, bla, bla, bla, bla, dál už to známe. Tohle na mě nezkoušej," utrhl se na Lucku, která už se chystala něco říct.

„Mrzí mě to, takže se dál neobtěžuj vyčítat mi to a raději mi dej nějakou radu. Normální," dodal ještě, „a takovou, která bude ideálně fungovat." Jeho sestra sice občas uměla dobře poradit, ale dost často byly také její rady v celku k ničemu a v těch nejkritičtějších případech napáchly i škody.

„Tady se toho ujmu já," prohlásila odhodlaně Zuzka. „Takže, jelikož už nás nikoho nebaví koukat se tady na vás dva, jak tu každý den chodíte jako těla bez duše a postupně hnijete, budete to muset urovnat. Nebo spíš ty to budeš muset urovnat a neskákej mi do řeči," Edmund už se totiž nadechoval, aby něco namítnul. „Ona, na rozdíl od tebe, nic špatného neudělala, takže ty se tady budeš omlouvat hošánku."

„Mám nápad," vyjekla najednou Lucka, vyskočila z křesla, ve kterém seděla a okamžitě začala dopodrobna popisovat svůj dokonalý plán: „Takže, za dva dny..."

...

Slunce nad Narnií právě vycházelo a Elysia se dívala z okna svého pokoje. Přivstala si, chtěla být chvíli sama, než začne den plný návštěv a narozeninových gratulací. Dnes totiž dovršila věku devíti let...

Elys sama nemohla uvěřit, že už je to 6 let. 6 let od chvíle, kdy se jí otočil život vzhůru nohama, kdy se vše naprosto změnilo. A teď tu sedí, na kameni před Aslanovým vrchem, přesně o 2191 dní později a nostalgicky vzpomíná.

Dnes ale žádné návštěvy, ani narozeninové gratulace neočekává, nepředpokládá, že by si někdo teď v době války vzpomněl, maximálně tak Kaspian, možná? Pokud na to zapomenou, za zlé jim to mít nebude, mají teď mnohem důležitější věci na starost a jí osobně je to taky vlastně úplně jedno. Teď už je jí všechno úplně jedno.

O to víc ji překvapilo, když pak za sebou najednou zaslechla kroky, stále více se přibližující k ní. Nehodlala se otočit, s nikým teď nechtěla mluvit, a tak zvuk štěrku praskajícího pod něčíma nohama jednoduše ignorovala.

Ucítila, jak se ten neznámý těsně za ní zastavil a na něco čekal. Nebo možná jen nabíral odvahu oslovit ji, v posledních dnech byla Elysia asi stejně příjemná, jako Edmund po ránu, takže nebylo divu, že promluvit na ni si žádalo kuráž.

„Jen jsem ti přišel říct, že na hrad odcházíme za soumraku. Poslední porada bude po obědě."

Ne, ne, ne, ne, ne, jen on ne. Začala se v duchu vztekat Elys. Zrovna si začínala dělat naději na poklidné narozeniny, strávené o samotě před Aslanovým vrchem a on jí je zkazí. Jak se vůbec opovažuje na ni mluvit?

Elys zaujala v posledních dvou dnech vůči Edmundovi velice chladný postoj. Pořád ji jeho chování bolelo, hrozně moc, ale svou bolest teď skryla pod neprostupnou masku. A tak se ze stádia chodící mrtvoly, které zastupovala ještě dva dny zpátky, přesunula do fáze promluv nebo sáhni na mě a ty budeš ta chodící mrtvola, možná ani to ne.

Když Elys nijak nezareagovala, Edmund pokračoval: „Vlastně jsem nepřišel jen kvůli tomuhle, jsem tu ještě abych, no... Všechno nejlepší k narozeninám," vykoktal ze sebe nejistě. To Elys nečekala, jak to mohl vědět, nikdy mu o svých narozeninách nepovídala, nechtěla, aby se s nimi obtěžoval, neprosila se ho o to.

Byla to zvědavost, co ji přemohla. Poslední týden se Edmundovi snažila co nejvíce vyhýbat a teď ji opravdu začalo zajímat, jak po tom, alespoň pro ni strastiplném týdnu, vypadá. A ještě víc ji lákalo zjistit, jak se tváří přímo teď v tuto chvíli, nezněl vůbec naštvaně, ani uraženě, vypadalo to, že se snad chce i omluvit. To si Elys nemohla nechat ujít, a tak k němu vzhlédla.

Vypadal strašně. Měl kruhy pod očima, vlasy ještě rozcuchanější než normálně a celkově působil dojmem člověka na několikrát přejetého válcem. Dívce bylo jasné, že to nejhorší se s ním událo za poslední dva dny, když se po něm párkrát koutkem oka podívala na minulé poradě, tak špatné to s ním ještě nebylo.

„Něco jsem ti donesl, není to nic moc, jelikož tady toho moc neseženeš a vlastně je to více Zuzčina práce než moje, ale třeba ti to udělá radost. Zpoza zad vytáhl pravou ruku a v ní držel něco, co vypadalo jako pár trsů trávy, prapodivně zapletených do sebe. Velmi rychle v tom ale Elys rozeznala krásný ručně pletený věneček z kopretin. Zuzčina práce, jasně, už chápeme.

Když jí ho Edmund roztřesenou rukou usadil do vlasů nebránila se, byla spíš úplně zaskočená a pouze cítila jak jí nehoráznou rychlostí rudnou tváře. Ed na tom nebyl o nic lépe. Pak chlapec zpoza zad vytáhl ještě druhou ruku plnou něčeho, co ještě před chvílí mohly být maliny a borůvky.

„Trochu jsem je po cestě rozmačkal, asi," nervózně se uchechtl Edmund. Elysia se neudržela a taky se usmála, byl takovej roztomilej, když byl nervózní.

„Já, víš, chtěl jsem už dlouho, ale Petr, já, nic jsem tak nemyslel a..." začal chlapec a úplně se do svého dlouho nacvičovaného projevu zamotal. Elysia ho tím nechtěla trápit, najednou, když viděla tu upřímnost v jeho očích, jako by v ní všechny ledy roztály a ona udělala něco, co jí tolik chybělo. Skočila Edmundovi kolem krku a stiskla jej v tom nejpevnějším obětí. Nepotřebovala mu říkat nic o odpuštění, všechno pověděla svým gestem. Chlapcovy ruce se kolem ní po chvilce zaváhání také ovinuly a svět jako by byl pro dva lidi zase o něco jasnější.

...

Zdravím přátelé👋🏻
Fuuuha, přijde mi to jako věčnost od chvíle, kdy jsem naposledy vydávala kapitolu. To víte, po prázdninách opět začala škola = instant stress a já nemám na Watt vůbec čas. Celý týden jsem sem ani nezavítala, ať už číst, nebo psát, a pak to dopadá tak, že se cítím jak v cizím prostředí. Tak snad jste měli lepší, nebo alespoň jednodušší, týden než já.
Jinak pěkného Valentýna přeji💕 Zrovna nám vyšla taková pěkná (konečně reunion) kapitolka, související s tématem.
No nic, mějte se krásně, #staysafe a já se budu těšit opět za týden.

Maya❤️