Krutý karafiát

Karafiát XXIII. - Tíživá nejistota

Opět se přistihla při čtení Gérardova deníku, ač se ve svém pátrání chtěla posunout o něco dál. Nebylo divu, když se jednalo o jejího nastávajícího. Tentokrát si i prohlédla zápisy mezi počátečným a závěrečným, všechny však obsahovaly nejrůznější vyznání lásky, vzkazy, jak mladík svou dívenku nade vše miloval, chtě si ji vzít. Líčil také o vlastní nejistotě, že si původně přál se oženit do roka a do dne od pár setkání, kdy se oba snoubenci poznali, ale sňatek neustále odkládal, protože v sobě stále cítil jakýsi vnitřní blok.

Z toho všeho jasně usoudila, že si hodlala pojmout za chotě někoho poněkud stydlivější povahy, což ovšem považovala za velký klad. Radši by totiž pojala za manžela člověka rozkošně plachého, v duchu zranitelného, než udatného muže bez bázně a hany.

Přestože již od kavalírova zmizení uplynul určitý čas, stále se nedokázala přenést přes takovou přenešťastnou událost - navíc, když mu někdo zabil oře tak hrozivým způsobem. Kdyby tady neřádil ten ohavný lotr, jež dosud nebyl odhalen ani odsouzen, a nesnažil se v zámeckých maštalích ukojit své morbidně sadistické choutky, měla by zde aspoň jeho grošáka, jehož hřívy by láskyplně hladila a jemnými tahy kartáčem vyhřebelcovala hřebcovu stříbrolesklou srst.

Zkrátka by se o něj postarala jako o svou černo-bílou strakatou klisnu, na kterou pro samou touhu přijít věcem na kloub málem zapomněla. Jistě ji snad mezitím obstaral místní podkoní, který se zároveň díval, jestli už bylo potřeba všechny oře zbavit u kováře starých podkov a nechat jim udělat nové.

Zničehonic dostala nutkání se podívat do stájí. Vyběhla z čítárny, vyšla ze zámku, až klisničku uviděla mrtvou v kaluži krve. Ležela na boku, do nějž měla zapíchnutý nůž. Dívenka se znatelným zděšením v obličeji prohledávala okolí mrtvé kobylky.

Nalezla ovšem jen svitek zavázaný stuhou a položený v seně, na němž spočívala. Anastázie se jej snažila otevřít, ač v rukou cítila obrovský třes. Jakmile se slzami v očích prohlédla obsah zanechaného vzkazu, četla:

Ty spanilá květinko,
ty tajemství řešitelko,
jen pohlédni na mé varování,
leč nepros mne o slitování.

Copak tě to jenom napadlo,
copak tě to jenom popadlo?
Od kdy vůbec něžné dívenky
horečnatě čtou cizí deníky?

Já velice dobře vím,
a velice dobře zřím
čípak krásný deníček
bude teď tvůj koníček.

Jak něco takového vůbec může vědět, když s námi nebydlí? Snad nestojí mi za zády?! zděsila se hnědovláska při opětovném procházení zanechaných veršů. On nejspíš umí číst myšlenky! Jiná teorie než použití telepatie ji absolutně nenapadla.

Navíc - on tu zabásnil skoro jako můj Gérard! Také mě totiž, jakmile zaveršoval, jménem oslovoval a ke mně promlouval! Jenom byl něžný - a tento div nevyhrožuje!