Krutý karafiát

Karafiát IV. - Píseň krve a bolesti

Antoine vstoupil do konírny zrovna ve chvíli, kdy Damien sedlal bílého hřebce. V ruce nesl ranec, zřejmě se chystal na nějakou cestu.

Sluha sice mezitím koutkem oka zaznamenal jakýsi rudý nápis na zdi stájí, jenže nyní více věnoval pozornost odjíždějícímu aristokratovi. Povšiml si, že pán měl celou dobu sklopený pohled - možná aby znovu neviděl to, co jej v pozdních hodinách tolik rozrušilo - celkem morbidní vraždu koně jeho bratra.

Světlovásek v červeném saku chtěl brunetovi, již vyhoupnutém v sedle statného oře, položit dotaz, kam se šlechtic vůbec připravoval, avšak váhal. Nechtěl si svého pána zbytečně znepřátelit. Použil tedy vlastní dedukci, která mu napověděla, že odjížděl za pány do salónu k paní de Beauvoir, majitelce sídla za lesem, věnující se lovu, jezdectví i sokolnictví.

Ano, skutečně tam jel, blondýnovi tuto skutečnost po jisté odmlce oznámil, ovšem suše, necitlivě, až ve služebníkovi hrklo. Navíc se s nikým před cestou ani nerozloučil, jako by ho momentálně nikdo nezajímal - pouze ti, s kterými by se rád v cíli své výpravy brzy setkal - partou gentlemanů a tajemnou milenkou.

Už na bílém hřebci cválal pryč, načež inspektorovi postupně mizel z dohledu. Ten, vzpamatovav se ze šoku způsobeného aristokratovou neomaleností, nyní šel vyšetřit případ masakru v zámeckých maštalích.

Grošák zmizelého ženicha opravdu ležel v tratolišti krve. Údy od těla odděleny, hlava též. Pohled to byl vskutku nevábný, až si sluha vyděšeně dal před ústa dlaň držící kapesník. Bojoval s pocity nevolnosti, zornicemi těkal po karmínově rudém psaní nad obětí, vida jeho veršovanou podobu:

Byl jsem tu, někdy přijdu zas,
až nadejde mých činů čas.

Vizte ve mně zrádce, zločince,
řádícího v svitu měsíce.

Bojte se mě,
plný křivdy i zla jsem.
Střežte se mě,
číhám na vás za rohem.

Váš Krutý karafiát

Poslíček přemýšlel. Zřel, že se neznámý pokoušel o básnění, jenže tímto uměním zřejmě příliš neoplýval. Nebo pospíchal, aby nebyl spatřen, proto si patrně na skladbě svých veršů nedal příliš záležet.

Onen vzkaz mohl zatím pan Grandier považovat za jedinou stopu k možnému pachateli. Musel však maštale urychleně opustit, jelikož zaslechl přijíždějící kočár. Zamkl je tudíž na petlici, madla velkých dřevěných vrat opatřil řetězem, na něj navlékl obří zámek, načež chvátal k vozu.

Uháněl po pěšině zámeckou zahradou, běžel přímo naproti. Zastavil, jakmile dal vozataj koním příkaz a oni začali stát nečinně na místě. Muž s bičem v ruce sestoupil z kozlíku, otevřel dveře jedné staré paní, v níž služebník poznal babičku nebohé Anastázie, mladé, smutné, truchlící dívenky. Její hlavu zdobil apartní klobouček, obličej četné vrásky; tělo zas staromódní, avšak slavnostní, šaty.

Klopýtala o hůl, k výstupu z drožky potřebovala pomoc, sotva stála na nohou. Stařence kromě šoféra pomohl samozřejmě taktéž Antoine. Vzal ji za ruku, provedl po zahradě až k altánu, kde ženu posadil na lavičku.