Krutý karafiát

Doslov a poděkování

Děkuji všem, kteří zvládli dočíst až sem. Věřím, že to nebylo úplně jednoduché čtení, a o to více si vaší přízně vážím. A jestli vám sem tam něco, nevadí, i to se někdy stává.

Samozřejmě děkuji i všem ostatním čtenářům, co četli, hlasovali, komentovali a třeba mi i dali zpětnou vazbu, ať byla jakákoliv.

Například jeden komentář mi pomohl si uvědomit, že jsem, aspoň zpočátku, zapomínala na popis nějakého většího služebnictva. Říkala jsem si, že to nepovažuji za důležité, dělali by mně v příběhu jen zbytečné křoví. A ono ejhle, chyběli mi, tak jsem nějaké zapojila do děje, dokonce i mu zvládla přiřknout nějakou větší roličku!

Podobných čtenářských postřehů i mých aha momentů se během doby psaní samozřejmě objevilo ještě o něco více, než zde popisuji.

Snad se vám příběh aspoň trochu líbil, ačkoliv byl někdy dost drsný a nelítostný. Přesto jsem ale skoro od začátku věděla, že bych ho přesně takto, nebo aspoň podobně, ráda ladila a myslím si, že se mi i záměr vydařil, přestože taková postava detektiva nebyla příliš dokonalá.

Nicméně, já si jej i svým způsobem takového představovala: nedokonalého, pochybujícího o svých schopnostech, pohybujícího se občas na hraně apod. Do určité míry jsem se tady inspirovala realitou, že i v realitě např. policie ne vždy funguje, jak by správně podle svého povolání měla; nebo že se nejrůznější vyšetřovací procesy kolikrát táhnou i roky... Leč nevím, jestli jsem v tomto při pokusu o realističnost postupovala dobře, protože jsem chvílemi pochybovala. Jenže pak si řekla, že takhle by to bylo asi lepší.

Současně jsem si svému detektivovi přála nadělit nějakou významnější slabinu, která by ho oslabovala. Ať už fobii z krve... Strach odporovat komukoliv z lidí mu alespoň trochu blízkých... Či neschopnost vidět pravou podstatu věcí, pakliže se nacházely mimo dosah jeho chápání a schopnosti dedukce... Některé vlastnosti i vycházely z faktu, že žil dvojí život, nejen jako detektiv, ale i jako sluha.

Ráda bych i upozornila na jeho lehce atypický styl mluvy. Na semináři tvůrčího psaní jsme se učili, že je lepší i postavu nějak odlišit podle způsobu vyjadřování. No, a protože něco takového zvládnu tak u pár charakterů maximálně, a ne u každého, jak by správně mělo být. Takže jsem ji z nějakého neznámého důvodu přiřkla právě Antoinovi.

Fiktivní zemi, ve které se děj Karafiátu odehrávala, jsem i před menší úvahy nechala nijak neoznačenou. Přestože jsem váhala mezi pojmenováním Le Coeur D'Or (Zlaté srdce) nebo Le Coeur D'Argent (Stříbrné srdce), nakonec jsem se tímto přestala zabývat a k místům děje používala jenom jejich obecná pojmenování.

Ale pokud byste si přáli dosadit za některá místa opravdové názvy, ráda vám napovím. Například na sídlo rodu Dellacroixů jsem přišla tak, že mě jednou zničehonic napadlo hledat zámky na Loiře a do oka mi padl zámek Chenonceau. Královský dvůr by se samozřejmě na skutečné mapě Francie nacházel ve Versailles. Přístav u jižního moře by se nalézal v Marseille a loděnice, kudy chtěl Maxmilien Bordreaux jakožto Henry Darlington nastoupit na loď do bohatého ostrovního království (Velké Británie), by pravděpodovně stála ve městě jménem Calais.

Piérre se svými psy a obchodnická rodina zase bydlí (nebo bydleli) v Paříži. Ovšem tady už jsem se nedívala na přesnou polohu jejich domů.

Mimochodem, prodavač květin a jeho manželka, manželé cizího původu, byli do děje zakomponováni na základě jednoho mého příběhu, který jsem už před časem chtěla začít psát (asi tak v roce 2017), leč nikdy nezvládla nic víc než jednu a půl kapitoly. Ostatně, měla jsem pro něj připravený název Temná orchidej. Bohužel i při vší snaze mě ani tak nenapadlo žádné vhodné řešení, jak se k jeho psaní přimět.