Krutý karafiát

Karafiát II. - Dáma se závojem

Na samém konci rozlehlého hvozdu, blízko místa, kde šlechtic ulovil bílou laň, žila jedna vznešená dáma. Bydlela jen kousek od mýtiny, na níž se nerušeně pásli statní jeleni.

Nadmíru to tu milovala, nerada totiž vycházela mezi lidi. Radši osedlala vraníka, vzala s sebou i ochočeného sokola, jedouc, plna očekávání, na loveckou výpravu.

Pozorovala sluneční paprsky, kterak ozařovaly travnatou pláň. Vítr si pohrával s jejími ebenovými vlasy, přičemž párkrát foukl také do šátečku zavázaného přes dolní polovinu obličeje. Musela si jej tedy několikrát utáhnout, aby jí nesklouzl ze skrání a neodhalil tak ženiny jizvy minulosti.

Právě svému dravci sundala čepičku s klapkami na oči. Když se dostatečně porozhlédl po terénu, dala mu na srozuměnou, že nyní mohl svobodně roztáhnout křídla. Poskočil z majitelčina ramene na napřaženou ruku v kožené rukavici, načež vylétl do vzduchu. Chvíli kroužil mezi mračny uvnitř modravého nebeského pole, dokud neuzřel divokého zajíce prchajícího směrem k lesu. Tu zbystřil, vrhl se střemhlav na nebohé zvíře. Chudák maličký, ještě ani nedokončil svou cestu, a už skončil v pařátech masožravého ptáka.

Predátor pohlédl na jezdkyni, aby k němu přiběhla, pochválila za lovecké umění. Lidská paní i opeřený pán spolu totiž komunikovali očima. Žena, jakmile zaznamenala signál, sesedla z koně, běžela k opeřenému lovci.

Zřela, kterak hnědé klubíčko nevinnosti leželo s rozdrásaným hřbetem, včetně boků, v kaluži krve. Zajícovy zřítelnice navždy vyhasly, končetiny se zkroutily do nepřirozené polohy. Přesto na sokolnici celá ta nelichotivá, skonem nebohého zvířete poznamenaná, scenérie velmi zapůsobila. Dáma si již na místě dokázala představit chuť libového masa i sklenky Cabernet Sauvignonu, až si ji ke krvavým hodům nalije u sebe doma, u stolu z dubového dřeva.

♦♦♦

Ležela na posteli ve lněné noční košilce, v komnatě ozářené jen ozdobnými svícny. Odpočívala zásadně sama, bez muže po svém boku, ačkoliv byla vdaná.

Milovala však své soukromí, chvíle těsně před usnutím trávila rozjímáním. Nyní uvažovala nad kyticí karafiátů ve váze pro budoucí nevěstu.

Šlechtična se zarmoutila, když z pečlivě vybraného, svázaného pugétu padalo na zem stále více kvítečků dívčina, avšak též ženina oblíbeného druhu. Naštěstí se jednalo o rudé, znamenající obdiv; a bílé, vyjadřující touhu po lásce obdarovaného, nedočkavost na vyznání citů.

Pořád ale květů znalá aristokratka nemohla zapomenout na žluté voňavé poupě, jež k dámě dorazilo jako první.

Říkám si, jestli jej floristka, které Anastázie nadiktovala svou objednávku, když ji navštívila, omylem nezamíchala mezi ostatní, přemýšlela. Nebo měla postranní úmysly, načež tam tento rozporuplný květ vložila úmyslně.

Uvažovala o zatažení za stuhu u lože s přivázaným zvonečkem, aby přivolala sluhu Antoina, o celé věci si s ním promluvila. Rázem ale tuto myšlenku zapudila, jelikož poslíčkovi květena nic moc neříkala - jeho spíš zajímaly mužské záležitosti jako zločiny, zbraně a tak. Zároveň si říkala, že měl určitě hlavu zaměstnanou únosem jejího švagra, odehrávajícím se před několika hodinami, ne-li před delší dobou. Možná také již sluha dávno spal. Tudíž se našly tři pádné důvody, proč nechat služebníka aspoň nějaký čas o samotě.