Krutý karafiát

Karafiát XI. - Křižovatky osudu

Quintidi, 5. Thermidor VIII

Přítelkyně mé nevlastní sestry, která žila na zámku v jednom bohatém panství, na něm den předtím pořádala bál, ovšem psát si deník v tu dobu samozřejmě nestihla, proto do něj píši až dnes.

Pamatuji si však takovou nádheru, až se dokonce mezi aristokraty sjíždějícími se sem z celé země povídalo, že něco tak velkolepého u sebe nepořádali ani Dellacroixovi, a to byli bohatí, měli sídlo div ve velikosti paláce. Přesně si vybavuji číšníky, hudebníky, prostřené stoly, jež se pod slavnostními večeřemi i sklenkami vína div neprohýbaly, mám v hlavě zdobný interiér s luxusním nábytkem a zdobnými křišťálovými lustry.

Já si tedy nemohla nechat ujít takovou příležitost, ač společnost obyčejně nevyhledávám, neumím se v ní příliš dobře pohybovat, ani mi takovýhle druh zábavy nic moc neříká. Nejradši totiž zalézám do lože oddávat se hlasům svého srdce. Nebo na lov.

Třebaže se dříve již párkrát snažila žít aspoň trochu jako správná aristokratka, neboť pocházím z modré krve, jsem každou chvíli mezi tančícími i koketujícími lidmi pociťovala nevolnost. Vždyť se jich zde nacházelo více než ve skromném salónku pro hosty v mém domě! A tak jsem se posléze zamykala do vlastního světa, do nějž pouštěla jen málokterého, jenom toho, jemuž plně důvěřovala.

Ale nyní chtěla překonat svou bariéru, s Lauréninou přítelkyní si totiž také velice rozumím, přestože se příliš často nevídáme. Avšak přesně tento fakt se nakonec stal největší motivací na nějaký bál konečně dorazit. Nechala  si tedy vyrobit šperky z nefritu a ušít černé šaty s ohnivě červenými výšivkami na živůtku i spodním lemu sukně, jež při určitém úhlu dopadajícího světla zářily jak rubíny.