Krutý karafiát

Karafiát XXXVIII. - Rozuzlení případu

Vozka si zničehonic uvědomil, že všude volné vchody vlastně byly jakousi pastí. Blížili se k němu dva sektáři, kteří ho zde nečekaně zmerčili. Halil je dlouhý hábit s kapucí staženou hluboko do obličeje, jejich ruce se natahovaly přímo ke kočímu, který se náhle přitiskl ke zdi, u níž právě stál.

Teprve nyní ucítil blízkost smrtelného nebezpečí, a to už mnohokrát zažil situace, jež jej mohly stát krk. Teprve nyní ucítil tíhu muškety stále nošené přes rameno. Zalitoval, že si s sebou nevzal nějakou lehčí zbraň, jenže on si přibral takovou, s kterou nejlépe dovedl zacházet.

Nasucho polkl. Za normálních okolností by si vzal pušku do rukou, naplnil střelným prachem a zapálil zámek, aby vystřelil. Leč momentálně ji ani nebyl schopen podržet. Krčil se v koutku, avšak dost nešťastně těsně za dveřmi rituální místnosti. Posadil se a schoulil do klubka. Hlavu si schoval mezi kolena, celý se třásl. Jeho odvaha jako by byla tatam. Možná protože kočí zrovna nečelil loupežníkům či hrdlořezům, ale velmi nebezpečnému kultu.

Na chvíli podlehl, aby se přesvědčil, že se mu celé dění nezdálo. A ejhle, opravdu šlo o sektáře z Bratrstva Černé podkovy, poněvadž se muži před jeho zraky zlověstně zablýskly temné amulety právě ve tvaru ochrany koňských kopyt. Visely těm kultistům na krku, pověšené na dlouhých kožených šňůrkách a pohupovaly se při každém pohybu.

Nakonec se pán aspoň trochu vzpamatoval.

Co takhle jim ten talisman nějak silou sebrat? Už se pánovi nacházel skoro těsně před očima. Zrovna nalezl odhodlání si ho vzít do ruky a prudce jím trhnout.

Jenže nepřátelé se nacházeli dva na jednoho. Kdyby tak uškodil jednomu, jistě by se druhý z nich na vozataje sápal, chtě jej usmrtit.

Jakmile ho však oba vzali ze země do jejich silných rukou a pevně svírali, nedaleko odtud se ozval výstřel, načež se jeden z pronásledovatelů poroučel k zemi. Prásk! Další z nich také pustil nebohého černovláska, jen co se otočil směrem, odkud se ona rána ozvala. Vozka si ulevil, ovšem nerozuměl, cože se to právě dělo. Natož když i tento nepřítel byl zasažen. Prásk!

Vozataj se v panice rozhlížel. Snažil se postavit, nacházeje se přesně mezi dvěma mrtvolami. Náhle zesinal a dal si úlekem ruku před ústa. Vytřeštěným zrakem hleděl na postavu přímo naproti sobě. Snad se nenacházel vstříc vůdci těch proradných kultistů...

Jenže tato osoba byla oblečená příliš ušlechtile na charismatického vůdce. Klobouk, šátek, plášť, jezdecký kabát, kalhoty, boty... Také kožené rukavice... U pasu váček na střelný prach a v ruce bambitka... Navíc měla hubenější postavu menšího vzrůstu. Muž ve vestě vůbec nevěděl, jak na ni reagovat. Ale ona ho zachránila...

Nakonec se odhalila. Sundala si ozdobu své tváře, pokrývku hlavy a rozpustila si vlasy.

„A-Anastázie?" koktal kočí. „J-jak... A vy sama?"

„Ano, jsem to já."

„T-to bych do vás teda neřekl... Párkrát jsem vás totiž viděl u zámku rodu Dellacroixů a připadala jste mi taková křehká... Jako kvítek, který by se měl starostlivě opečovávat..."

„Nezbylo nic jiného než vzít spravedlnost do vlastních rukou. Duchové mých blízkých mi napověděli... A čekat na Antoina, až by případ vyřešil, asi bych se nedočkala." Smutně hleděla do prázdna. „Musela jsem jednat i proto, že někdo odtud zabil mého švagra Damiena. Bylo tedy jasné, že jednou půjde i po mně..."

Oslovený nevěděl, jak reagovat. Hlavou mu vířilo množství protichůdných myšlenek. Na jednu stranu chtěl dívku pochválit za statečnost, na druhou pokárat, že riskova-... Ne, vždyť i on sám se s monsieurem Grandierem vystavili nebezpečí, které je mohlo připravit o život.