Krutý karafiát

Karafiát V. - Aristokratova touha

Konečně s ní mohl být o samotě. Cítil z toho skoro stejný, možná o něco větší, triumf, jako když nedávno skolil bílou laň. Trochu ho zamrzelo, že se před lidmi příliš neukazovala, měla k tomu totiž velice pádný důvod.

Dokonce párkrát zapřemýšlela, zda u sebe doma salon nezrušit, jenže si na něj všichni gentlemani natolik zvykli, že ani jinam chodit nechtěli.

♦♦♦

Navštěvovali to tady od doby, kdy dáma ještě neměla zjizvenou tvář a byla ženskou ozdobou mužných karafiátů, taktéž ochotnou společnicí dostupnou vždy, když chtěl někdo nalít sklenku šampaňského.

Jakmile přišla k oněm zraněním, vadám na kráse, již se tolik před lidmi neobjevovala. Jenom jednou, jakmile v místnosti panovalo dostatečné přítmí, aby mohla jít, zvládla shromážděné požádat o pokládání prázdných, vypitých skleniček na stoleček hned za dveřmi. Jen tak získala aspoň trochu jistoty, že nepřijde o funkci vedoucí salonu.

Začala být náhle velice uzavřená, dokud neobjevila kouzlo sokolnictví či lovu na zajíce i jinou zvěř. Ovšem ani tyto koníčky jí nepřinášely takovou útěchu jako Damienova zamilovanost. Pouze on dokázal černovlásce rozzářit líce.  Soudil ji totiž podle povahy, nikoliv dle vzhledu. Přesto paní de Beauvoir chválil hezké vlasy, oči, styl oblékání. Úplně nejradši měl na ní tmavý šátek, také ho několikrát pochválil, nevyhýbaje se vzletných, nádherných metafor anebo přirovnání.

Princezničku od hlavy po paty zahrnoval komplimenty. Vždycky na květince vlastního srdce viděl něco zvláštního. Okouzlila jej snad mnohem více než manželka. Celý se v tajemné krásce utápěl, že požadoval stále více.

Nejprve s dámou po libosti konverzoval, během prvního setkání jen chvíli, jelikož vždy od Antoina očekával nějaký zvídavý dotaz. Nechtěl ale Lauréne zanedbávat, přestože si s ní mnohdy příliš nerozuměl – co kdyby si o něj začala dělat starosti?