Krutý karafiát

Karafiát I. - Jako štvaná zvěř

Právě ukořistil tu, po které tolik toužil. Poprvé svou brokovnicí skolil bílou laň, přičemž se konečně zaradoval. Až bude s někým v panském salonku konverzovat o lovu, může hrdě prohlásit, jak dokáže vzít život vzácnému zvířeti.

Dosud totiž ulovil tak maximálně křepelky, koroptve či bažanty. Alabastrová jelenice se tudíž pro něj stala největší metou.

Když o vlastním snu již delší čas hovořil v pánském salónku s ostatními šlechtici, nevěřili mu a mysleli si, že žil víc pohádkami než realitou. Do osudného výstřelu totiž cítil v sobě jenom vztek, překypoval netrpělivostí, nyní ale své kořisti svazoval nohy a přehodil ji přes záda bělouše, na kterém cválal. Hned do koně praštil jezdeckým bičem, aby ho vzápětí popohnal k trysku, drže otěže, jak nejpevněji dovedl.

Jako první místo svého cíle si vybral vlastní domov, teprve poté třeba zajde do klubu aristokratů. Projížděl polem, lesem, sledoval přitom řeku, která ho dovedla k honosnému zámku.

Ten se nacházel po obou březích vodního toku, spojen mezi jednotlivými částmi obrovského sídla jakýmsi přemostěním s věžičkami, jak byl rozlehlý. Lemovala jej obrovská zahrada s fontánou, upraveným trávníkem i keři, rozkvetlými stromky.

Manželka s lokajem se ho už určitě nemohli dočkat. Muž tedy pospíchal, aby je oba stihl vidět, než ulehnou do postele.

Uháněl, když viděl, kterak se obloha nad krajinou zšeřila. Možná si o něj všichni dělali starosti, protože na výpravě strávil delší dobu než obvykle - jindy vyjížděl až po poledni, vraceje se ještě před večerem.

Dnes však rezidenci, s nabitou pistolí přehozenou přes rameno, opouštěl už pár hodin po východu slunce. Co ale bylo motivem, že milovanou ženu tento den při ranním čaji políbil na líčko jen letmo, ani mladšího bratra pořádně nepozdravil? Asi se schylovalo k něčemu nekalému - určitě to ve svém nitru musel cítit, když se zachoval takovým, poněkud neuctivým, způsobem.

A hle, tu na zahradní lavičce, jakmile dorazil k sídlu, uviděl plakat hnědovlasou dívku v bělostných šatech. V rukách žmoulala mokrý kapesník, jistě zkrápěný vlastními slzami.

Přemítal, jak by ji uklidnil, přičemž nenacházel ty správné obraty. Vlastně je hledal snad při každé situaci, kdy s někým potřeboval mluvit, tudíž nevěděl, kterak se naladiti na brunetčinu emoční vlnu.

Projevování empatie mladičkému lovci příliš nešlo, počínal si při tom vždycky neobratně - někdy nehnul ani brvou, jindy zase jakékoli projevy citů přeháněl do míry až patetické. Tak udělal, copak ho jednou učila manželka, říkal přesně to, co mu v takových situacích povídala.

„Nebreč, Anastázie, všechno bude v pořádku, neboj," pravil, přičemž oslovenou konejšivě hladil po zádech, avšak si připadal, jako kdyby prováděl nějaké falešné gesto. Vždyť byl nejistý i při promluvě na smutnou dívenku. Chtěl se jí tedy na něco zeptat, jenomže se aristokratovi drala na jazyk samá hrubá slova, proto raději mlčel.

Pokusy o klid v nevinné duši konečně protnul sluha středního věku, již podle výrazných vrásek na čele vypadal velice ustaraně. Přál si přijevšímu boháčovi cosi říci, jenže jeho zrak upoutala ulovená laňka, pevně svázaná i přivázaná ke koňskému hřbetu koženými popruhy.

„No, tohle, tohle jsem zajisté nikdy neviděl," rozplýval se nad šlechtickým úlovkem. „Pohleďte," mluvil na nevinnou květinku, „tohle vám jistě vykouzlí úsměv na rtech."

„Děkuji, Antoine, avšak pohleďte - z boku jí kape krev. To já nemám ráda." Hleděla na lokaje smutným výrazem v obličeji. „Škoda bělostného kožíšku zašpiněného rubíny."