Krutý karafiát

Karafiát XXXIII. - Zoufalé situace, zoufalá řešení

Maxmilien nyní přemýšlel nad svým osudem. Velice dobře věděl, že by si za své chování zasluhoval šibenici, proto nechápal, že ho Antoine nezatkl, když jej přistihl při zločinu.

Tenkrát u sebe ve sklepě totiž světlovlásek věznil nevinnou dívku, kterou si jeho hubený přítel v červeném služebnickém kabátku tolik přál vysvobodit, jenže se nechal ovládnout pánovou zlostí.

Vynálezce, nyní již bývalý, ovšem kromě tohoto spáchal ještě několik dalších zločinů - například vyloupení hodinářství i zastřelení dívčiných prarodičů. Možná i využívání součástek z ukradeného zboží k sestrojování vlastních strojků.

Přesto se stále nacházel na svobodě, ač měl nejspíš už dávno viset na šibenici. Kdyby jenom před spravedlností utíkal a hledal si pro sebe pokaždé jiné útočiště, bezpochyby by se jednalo o úplně jiný případ, než když dosud bydlel na stejné adrese a inspektor přišel přímo k němu domů.

Souběh tolika zvláštních věcí... A určitě kvůli prokletému, naštěstí již povadlému květu, měnícímu charakter i chování lidí, z nichž se i po pouhém přičichnutí stával pravý opak, takže se například z dobráka od kosti mohl stát někdo naprosto ukrutný, s nímž nebylo radno se pouštět do jakékoliv rozepře.

Možná se proto Antoine zalekl běsnícího Maxmiliena, jiná příčina se v dané záležitosti jistě nenacházela.

Na druhou stranu si nyní zločinec, jenž chtěl právě zanechat všeho zla, nadmíru cenil skutečnosti, že nepřišel o svou svobodu, a i z tohoto důvodu dostal šanci se rozhodnout pro započetí nového života.

Hodlal nadobro pověsit i své vynálézání na hřebíček, také opustit vlastní stavení. Stát se naprosto jiným člověkem. Zříci se všeho, co muže kdy s minulostí spojovalo.

Proto jednou využil situace, v níž se kolem jeho domu ochomýtal jeden hoch - vypadající na věk, ve kterém si vrstevníci začali Maxmiliena dobírat, že se neuměl prát. Takže se poté tenkrát mladý muž usmyslel si vzít někoho za vzor a napodobovat jej, ač si záměrně pro vyvolání respektu u ostatních vybíral samé negativní vzory.

Přesně toto se již dospělému pánovi vybavovalo při pohledu do blankytně modrých očí mile vyhlížejícího tuláčka. Doslova se v něm viděl, při každém jeho příchodu si jej zvědavě prohlížel, až se ho jednoho dne odhodlal oslovit s jistou žádostí na rtech.

„Chlapče, co kdybys mi, prosím tě, šel do města koupit nějaké slušné oblečení?" oslovil chlapce. „V tomhle -" řekl a ukázal na starý kabát, „nemohu jít před lidi. A já bych se za nimi rád zašel podívat, už tolik let jsem se před nimi pořádně neukázal."

Oslovený se mírně zděsil, jakmile si pozorně prohlížel podivně vypadající Maxmilienův oděv, se kterým by na ulici vyčníval.

„A jaké byste chtěl, pane?"

„Byl bych nejradši, kdybys ze mě udělal gentlemana, pořídil mi frak a cylindr." Hned udivenému jinochovi podal těžký měšec plný zlaťáků a přemýšlel, jak by úkol provedl - přece jen si Maxmilien uvědomil, že by chlapec nemusel vše unést sám, ani peníze, ani zakoupený oděv.

Světlovlásek si mezitím vzpomněl na kovového koně životní velikosti vydechujícího z nozder páru stojícího v místnosti těsně vedle sklepení. Zvažoval, jestli by jej vyvedl ven či nikoliv - vždyť by se podle nezvyklé vyhlížejícího zvířete dal majitel se zločineckou historií jasně identifikovat, což si světlovlásek momentálně nepřál.

Barvitě si představoval, že by se oř zjevil mezi lidmi a ti, kteří by za jeho sestrojením poznali vynálezce, si na něj ukazovali a vykonali, co Antoine nesvedl - skrz místní autority vydali zatykač a modlili se, aby pan Bordreaux konečně dostal trest smrti za veškeré zločiny. Nebo snad zas na muže šly pochybnosti?