Krutý karafiát

Karafiát XXXII. - Projevení zájmu

Damien se rozhodl se vrátit ke svému zámku. Ani si nechtěl počkat, jakmile by všichni hosté odešli, aby mohl trávit noci s Chantal tak, jak si přál a k čemu ona svolila. Názorně totiž viděl, že začínal být ostatním stále více pro smích, pouze pan Velázquez seděl potichu a do žádných debat se nezapojoval, jen se starostlivě podíval na šlechtice přicházející v jednom okamžiku o všechny jistoty.

Zároveň zřel, kterak se paní salónku přede všemi tulila k Piérrovi, jeho rivalovi. Dřív na květinku žárlil do takové míry, až si ji podmanil a sepsal s ní kontrakt, v němž se nazýval jejím pánem.

Právě cítil, že ztrácel svou čest, dokonce natolik, až se v duchu zařekl: Již nikdy sem nevkročím! Jsem tu všem jen pro smích! A pokud si budu chtít se svým rivalem vyřídit nevyřízené účty, učiním tak o samotě.

Snažil se od místnosti s čalouněným nábytkem vytratit, jak nejnenápadněji dovedl. Osedlal běláka, rozhodnut se vrátit domů. Ovšem čím blíže k rodné rezidenci se nacházel, tím více mu samou skleslostí padala hlava.

Zatímco jindy se při návratu nosil vzpřímeně, svou mysl zaplňoval nejrůznějšími krvelačnými myšlenky, i týkajícími se tak obyčejné věci jako lovu vysoké u nedalekého lesa, nyní pociťoval emoce sobě naprosto nevlastní. Kdy naposledy cítil něco, co by se dalo nazvat lítostí? Melancholií? Možná před velice dlouhou dobou, dokud ve svém životě nezažil trauma, jaké jej poznamenalo.

Dosud se domníval, že se jednalo o jeho staršího nevlastního bratra nuceného odjet s vlastní matkou někam daleko, když zvěsti u dvora i mezi občany překročily únosnou mez. Jenže si cestou vzpomněl na svého bratrance.

Muselo se mezi ním i aristokratem stát něco hrozného, že pan Dellacroix na onoho muže snad nadobro zapomněl. A i nyní, jakmile se na něj snažil si vzpomenout, si vybavoval jenom střípky. Vlastně ani tak si nebyl jist, zda si vybavil správnou osobu – každopádně šlo o příbuzného.

Současně si uvědomil, že po určitém osudném shledání dočista Damienovi začalo přeskakovat v hlavě.

Ten květ! Představil si pronikavou vůni jediného žlutého karafiátu v pugétu uloženém do vázy v komnatě, kterou sdílel se svou již nějaký čas mrtvou manželkou. Nakonec i že k setkání s jistou osobou došlo v blízké době, než Damienova žena Lauréne šla koupit svatební kytici pro Anastázii.

Tolik se nechal pohltit myšlenkami, až si neuvědomil, že už stál před řekou protékající pozemkem jeho zámku. Napřímil se, načež viděl hnědovlasou dívku, jež na něj také prohlédla. V jejích očích se zračila hrůza.

Dívka se chytala spodního lemu bělostných šatů, které tak ráda nosila, jak kdyby se před monsieurem Dellacroixem měla dát na útěk. Jenže zápětí od svrchní sukně pustila ruce, jak kdyby si svůj záměr vzápětí rozmyslela. Stála na místě jako zkamenělá, znatelně pobledla v obličeji. Patrně čekala, že by jí přijíždějící šlechtic mohl ublížit.

„Neboj, nic ti neudělám.“

Hnědovláska se zhluboka nadechla i vydechla, načež spustila se zračící se slzou v očích: „Nevěřím vám!“ Poté z ní vypadlo: „Vždyť jste tak krutý! Stačilo mi jen vás vidět, když vy tenkrát ulovil tu bílou laň. A pak její hlavu...“

Přemýšlela, jestli by se měla zmínit o své někdejší návštěvě Damienovy komnaty, kde ji viděla vystavenou, jenže – odvážila by se před tak statným mužem přiznat zvídavost pro mnoho lidí možná nesnesitelnou? Natož jakmile se vměšoval do věcí, o něž by se jinak měl zajímat Antoine Grandier. Leč při jeho stále četnějších i delších odjezdech a prodlevách ve vyšetřování případu se raději rozhodla pátrat na vlastní pěst?