Krutý karafiát

Karafiát XVI. - Náhlý zvrat

Damien ležel v posteli Chantaliny komnaty - z jistého stresu před několika chvílemi se mu totiž udělalo nevolno. Žena, ač to nikdy předtím svému pánu neudělala - byla přece za zamčenými obětí a hadrovou panenkou - nasadila pouta, aby si muž neublížil.

Jeho ruce byly jedním z lovčiných šátků připoutány k pelesti postele. Pro jistotu aristokratovi dala i roubík do úst, protože - co kdyby z emočního rozbroje náhle chytil afekt, v němž by křičel jednu nadávku za druhou či cokoliv jiného.

Bohužel se žena s takovými psychickými stavy již někdy setkala, ovšem kdy a u koho? Nedokázala si vzpomenout. Možná dokonce u svého milence? Jakýsi psychický blok jí neumožnil si něco takového plně vybavit. Dotýkala se však láskyplně pánského těla, nahmatala napětí, jako by k něčemu takovému mělo dojít a došlo by, kdyby tomu včas nezabránila.

Současně se kochala, jak rozkošně šlechtic vypadal, jakmile byl spoutaný - působila tak v takové pozici i ona na něho, avšak v rámci předem dohodnutých erotických hrátek? Přemýšlela se zasněným, zároveň pečujícím pohledem, zatímco gentlemanovi rozhalila kabát a rozepínala knoflíčky na košili, aby jej mohla pohladit po odhalené hrudi.

Viděla, kterak zavřel oči, konečně se uklidnil. Ač před nějakou dobou na dámu působil, jako by maximálně měl upadnout do mdlob, ale pak z něj začala čišet jakási zuřivost, tudíž ho proto paní de Beauvoir zpacifikovala dříve, než by jí dokázal ublížit - třeba i fyzicky, nejen psychicky. Sice si chvíli nepřipadala úplně komfortně, když muže krotila; leč byla i lovkyní, nejenom kořistí, takže v sobě přece jen dokázala nalézt dostatečné množství síly.

Jak nad tím uvažovala, dumala, zdali již nenadešel čas pána vysvobodit, jenže - ona si právě svého nově získané postavení náramně užívala! Už několikrát o něm tajně snila, dokonce o tomto okamžiku i jeho průběhu - každou chvílí očekávala, že mu nebude předcházet nic tak dramatického, ovšem - kterak se k tomu probojovat?

Sice měla dvě tváře a aristokrat je nějakým způsobem zřel obě, pouze se v mileneckém loži projevila jen jedna jediná - ta křehká a podřídivá. Té divoké dávala prostor jenom ve vlastních chvilkách, kdy si jela s cvičeným sokolem spočívajícím na rameni, rukavičce či létajícím na nebi provětrat hlavu na mýtinu za mezi jejím stavením a hlubokým hvozdem. Teď se statečnou hrdinkou mohla stát i zde, čehož se nyní snažila náležitě využít.

Zároveň vzápětí nápad dostala, šlechtici studánky zavázala. Do ruky drobný nožík vzala, husí kůži způsobila, když chladnou čepelí Damienovi pod bradou přejížděla. Cítila slast, jakmile viděla, kterak se elegánovi zježily všechny chloupky na těle, on ji nejspíš pociťoval též.

♦♦♦

Tak náhlý zvrat v Piérrově chování snad ani nebyl normální. A vlastně ani ten, k němuž došlo dříve, než se ze šlechtice nade vše milujícího svou rodinu, hlavně sestru najednou stal někdo, kdo se nad každými povyšoval.

Současně neustále riskoval život, jelikož měl neustálou potřebu si něco dokazovat - proto si také během loveckých tažení ustavičně vybíral zvěř, na kterou by si většina lidí netroufla jen z principu i pocitu jakési bázně. Jít si třeba na lišku s možným nebezpečím nákazy vzteklinou, koho by to napadlo? Nikoho normálního nejspíš ne. Navíc se tím mezi řečí chlubit, kde ještě předtím rozumný aristokrat ztratil rozum i pud sebezáchovy? Skutečně při lovu utržit cosi hrozného, nyní v takovém nelichotivém stavu jet za Anastázií, copak by si myslela? Nebála by se pak vlastního bratra, zároveň neštítila?