Krutý karafiát

Karafiát XXII. - Pocity viny

Mladík právě trávil čas se šlechtičnou nesmírné nádhery. Obdivovaná žena se mu stala zrcadlem, do nějž se rád díval, aby se v něm viděl tak krásný, jak nejvíce mohl.

Byl sice pohledný, ovšem v duši skrýval hluboký šrám, který si bohužel nemohl způsobit sám, proto se jím zabýval natolik, až se za něj postupem času nesnášel. V těch okamžicích také zapomněl na kletbu, do níž ho rodiče uvrhli - ano nemanželský původ, navíc jednalo-li se o dítě kurtizány, společnost velmi odsuzovala, tudíž se každý, koho stihl takový osud, cítil prokletý.

Taktéž se bál, že si nebude moci najít žádnou ženu, protože si partnerku mezi nižšími vrstvami obyvatelstva nehledal, aby se v očích ostatních neponížil ještě více, a aristokratky by se jistě kvůli nejrůznějším záležitostem, třeba na dědictví rodu, ptaly na jeho poměry. Přesto se zahlédl do šlechtičny, která mládence nikdy neodsoudila, ba naopak - soudila jej totiž hlavně podle povahy. V té měl spoustu dobrého - kupříkladu svou milou zaujal fascinací květinami i rozuměním její řeči.

„Miluji vás jako karafiát, bílý i červený. Toužím po vás, celé noci myslím na vaši krásu a nemůžu se dočkat, až ji opět uvidím a plně se jí pokochám. Zároveň obdivuji, jaká jste," vyznal dámě po delší známosti city. „Jako vy prahnete po mém daru rozumění květinám, já bych zas rád porozuměl Bohu, zkusil se modlit k němu, k panu Ježíši i Panně Marii." Koketně se na ni zahleděl. „Jednoho dne jsem se byl projít, abych poznal kraj, kam se s matkou odstěhoval a narazil na jednoho poustevníka, který mi o nich povídal."