Krutý karafiát

Karafiát IX. - Prodavač květin

Absolutně tomu nerozuměl - z jakého důvodu si přál někoho zabít, natož nevinnou oběť? Kvůli čemu vlastně v Antoinovi potlačoval jeho právě se probouzející altruistické sklony, když ho vzal s sebou do temné kobky, kde věznil obětní ovečku, kterou plánoval zavraždit mechanickou pistolí s natahovacím kohoutkem i spouští?

Nyní, pln protichůdných emocí, poplácal železného koně po plecích. Mluvil na něj: „Ach, proč musím být tak zvrácený?" Zhluboka si povzdychl. „Vždycky jsem byl jiný nežli ostatní, trochu zvláštní, to nepopírám. Radši se zavíral doma mezi čtyřmi zdmi než abych šel ven a navazoval kontakty." Po čele mu přeběhl pot. „Ale tohle?"

Ne, Maxmiliene, hlavně se nelituj, pověděl si pro sebe. A svou figurantku nepropouštěj. Brzy její přítomnost oceníš, až si budeš chtít zastřílet.

♦♦♦

Pan Grandier sice znal přesnou adresu Maxmilienova sídla, Piérrovu však nikoliv. Musel se tudíž spokojit s informací, že dotyčný pravidelně docházel do salónu v domě paní Chantal de Beauvoir.

Kočár, v němž se právě nacházel, během cesty několikrát zastavoval, poněvadž muž středního věku stačil mezitím, ovšem vždy jen na chvíli, upadnout do mdlob. Jedna myšlenka v jeho hlavě křičela přes druhou, stres poléval celé vyšetřovatelovo tělo.

Přestože drožka stačila dorazit k velkostatkářskému sídlu, již nebylo možno svalnatého šlechtice zastihnouti. Jediným mužem, s nímž mohl Antoine promluvit, byl jakýsi cizinec snědé pleti s exotickými rysy v obličeji. Bývalý sluha si jej pozorně se zájmem prohlížel, jelikož opět váhal, jak někoho oslovit. Nakonec se odhodlal, načež dostal pohotovou odpověď.

„Všichni odešli už před hodinou," pravil oslovený, „včetně toho, koho hledáte."

„A kde tedy bych monsieura Chevaliera mohl zajisté potkati?" otázal se světlovlásek v červeném kabátě. „Rád bych s ním jistojistě promluvil. Musíme spolu totiž vyřídit pár jistých veledůležitých záležitostí."

Černovlásek ve vestě říkal, že se hledaný aristokrat nacházel v hlavním městě. Byla ale noc, v tu dobu Piérre nerad přijímal návštěvy, což míšenec věděl velice dobře, vždyť bydlel nedaleko od něj. Chtěl ale příchozímu pomoct, povzbudit ho, tak nabídl přespání u sebe doma. Jenže, proč ne, když blonďatému vyšetřovateli důvěřoval již od první chvíle?

Snědý muž si však vzápětí uvědomil, že bělocha odněkud znal. Přemýšlel, až si vzpomněl na Damiena a jakéhosi modroočka, který jej i jeho ženu Lauréne doprovázel. Všechno mu nyní došlo, takže si nakonec nezval k sobě nikoho neznámého.

♦♦♦

Když nastala ta správná chvíle, hned jí využil, ani se nerozloučil s nikým přítomným ve společenské místnosti. Bylo to sice od něho dosti nevychované; ale jakýmkoliv, i tím nejzdvořilejším, slovem by na sebe zbytečně upoutal pozornost všech přítomných – což si v nastalém okamžiku vůbec nepřál.

Ovšem mužův nenápadný odchod ze salónu měl pádný důvod - Damien totiž z okna uviděl přijíždět svou milenku, nechtěl si za žádnou nechat ujít takovou příležitost. Vůbec nevnímal, jestli si o něm zde shromáždění pánové něco nešuškali, myslel pouze na tu jedinou.