Krutý karafiát

Karafiát XIII. - Tajemná znamení

Ve vzduchu viselo příliš mnoho záhad. Co třeba znamenaly ty kříže ve starém rodokmenu? Všechny tři měly jinou barvu, nejspíš nesly i nějaký zvláštní význam, když se nacházely blízko určitých jmen. Rozhodně to nevypadalo, že by je někdo na papír nakreslil nahodile.

Lauréne Dellacroix na onom papíře patřil červený odznak. Kdosi neznámý ji zajal, zavraždil, její mrtvolu dopravil v pytli do zámku a opřel o zábradlí schodiště vedoucího do zámeckých komnat.

Asi krev, snažila se Anastázie odhadnout význam rudého symbolu nakresleného u zlatovlasé aristokratky. Ovšem tušila, že za tím vším stojí jisté, dosud nerozluštěné, záhady. Přemýšlela, zda pátrat dál, jelikož se jí hrůzou třásly ruce.

Zelenoočka hleděla do prázdna, nacházela se v naprostém tichu, že slyšela i pohyby kyvadla hodin v předsíni. Klid. Samota. Smutek. Žal. Všude panovala velice napjatá atmosféra, pocity tísně a hrůzy.

Škoda, že ke mně už nemůže přijít, rozuměla symbolům víc než kdokoli jiný.

Za takovou krátkou dobu, kterou zde pobývám, jsem stačila poznat, kolik významů se skrývá v naprostých maličkostech - v květinách, svíčkách, ...

Dokonce za ní jednou došla, protože jedné noci nemohla usnout. Gérard se mě snažil utěšit, hladil po tvářích, povídal - „spinkej, má milovaná květinko, neopustím tě" - ovšem já cítila, že musím navštívit tu hodnou paní. Poděkovala tedy svému snoubenci za snahu, oznámila, kam mé kroky směřovaly, načež mi to schválil.

Lauréne vůbec nevadilo, že jsem přišla, také ještě nespala. Měla ruce nad peřinou, žmoulala v nich růženec. Byla jsem zvědavá, zeptala se tedy na něj, zajímal mne. Mezitím něco pověděla, avšak nakonec řekla: „Podívej - je černý z dřevěných korálků. Není barevný ani skleněný, přestože i tyhle se dají sehnat, ale já moc dobře věděla, proč si koupit takový a ne jiný. Zkrátka pro mě znamenal cosi zvláštního."