Krutý karafiát

Karafiát XXIX. - Pravdivá vize

Když Antoine povyprávěl Piérrovi, co ve své mysli viděl, šlechtic znatelně pobledl v obličeji. Inspektorova halucinace totiž znázorňovala jeho s Damienem; a ta žena, toť milenka pana Dellacroixe i nastávající monsieura Chevaliera.

„Jednou jsem ji chtěl požádat o ruku, vše naplánoval do posledního detailu," pravil hnědovlásek. „Ovšem jakmile k ní jel se snubním prstenem, byla pryč." V mimice mužovy tváře se zračily stesk i zklamání. „Ptal se proto svých přátel, dokonce i obchodníka Velázqueze, ovšem nikdo mou milou ten den neviděl. Já hned nato pokrčil rameny a odjel domů, úplně mně tato informace rozsekala srdce na kusy." Zhluboka si povzdychl. „Ale stále doufal, že určitě nazítří dorazí, že se třeba pouze zdržela na lovu. Leč ani pak já se s Chantal neshledal."

„Zajisté tedy byla unesena, řekl mi o tom totiž hlas v mé hlavě, není-liž pravda?"

„Prý sektářem, který se jí chtěl údajně pomstít za nějaký čin," pověděl oslovený, copak vše o dané události věděl. „Ale mrzí mne, že mou největší lásku odtud vysvobodil můj rival, a ne já." Zakroutil hlavou a dal si ji do dlaní, zrovna tuto nešťastnou souhru náhod si již natolik vyčítal, až se pak začal naparovat i během svých výprav za kořistí do lesů v domnění, že by tím znovu získal přízeň ženy, s níž si přál se zasnoubit.

Jenže při každé své silácké řeči, gestu či činu se paradoxně ptal sám sebe, jestli si takovým chováním cosi nenalhával. „Bodejť by se ode mě neoddálila, pakliže jsem ji slabošsky opustil, zanechav napospas osudu. Ovšem si myslím, že v tom, proč vůbec přišel o smysl vlastního života, hrálo roli něco víc, než kdo z nás dvou byl ve správnou dobu na správném místě a mohl tak pomoci dámě v nesnázích."

Vyšetřovatel váhal, který postoj na získané informace právě zaujmout adekvátně nastalým i zde řečeným okolnostem. Přestože obdržel vysvětlení změny Piérrova jednání, o níž přece jenom nějaký ten čas tušil; dumal, jak zareagovat na náhlou Damienovu šlechetnost. Sice se ke svému chování choval chladně, rozhodně však nebyl úplně zlým člověkem, když někoho dostal ze zajetí, natož natolik nebezpečného. Ale vzápětí sebou inspektor prudce trhl, protože - proč se jeho bývalý pán urputně vrhal za milenkou a manželku s bratrem nechal zemřít? Jaký k takové hanebnosti měl motiv?

Že Damien zřejmě mohl nechat svou choť vrahovi skoncujícímu s jejím životem, Antoine na jednu stranu chápal - on ji totiž nemiloval a vztah mezi oběma manžely byl celkově poměrně chladný. A pokud cítil vřelejší city k jiné příslušnici něžného pohlaví, možná si z celého srdce přál, aby mu Lauréne nestála v cestě, také aby jí už nemusel lhát i zapírat, směl si svobodně užívat - tedy přinejmenším z boháčova úhlu pohledu.

Ovšem, co Gérard? Nikomu nic neudělal, navíc se zasnoubil s dívkou, které si stejně starší z bratří Dellacroixů příliš nevšímal. Takový nevinný hoch, jenž dovedl rozdávat lásku snad na všechny strany. Jen jaksi nezvykle dlouho trvalo, než by vstupu do manželství po boku své milované rád před oltářem řekl ano.

Jinak kromě toho uměl jezdit na koni, skládat básně, dvořit se i upřímně vyznat city k nějaké ženě, že se svými kvalitami stále více Damienovi stával trnem v oku - on tak na mladšího sourozence nejspíš žárlil až do nenávisti.

Chudinka Stázinka, řekl si inspektor znenadání v duchu. V tu chvíli ztuhl jak zkamenělý, jelikož si právě uvědomil, že ji nechal na zámku samotnou.

Jenže se ihned poté chtěl šlechtice sedícího vedle sebe zeptat na identitu černovlasé dámy ze své vize. A také, zdali oslovený věděl, na kterém místě onu osobu neznámý zločinec někdy kdysi věznil.