Formy lásky

Jako dítě

Paul byl za půl hodiny přede dveřmi Annina bytu, celý zadýchaný a zpocený, jak se hnal, aby u fotografky mohl být co nejdříve a zároveň ušetřil co nejvíce času, protože ho opravdu mnoho neměl a v duchu si jen říkal, co by dělal, kdyby se mu Anna takto ozvala, až by byli na turné. Bez dalšího přemýšlení ale zaťukal a zazvonil, načež mu za dlouhou minutu otevřela rozcuchaná, uplakaná dívka jen v dlouhém tričku.

„Ale no tak, copak se děje?" nahrnul se Paul dovnitř Annina bytu a jednou rukou za sebou zavřel dveře a sevřel dívku do chlácholivého objetí. Odpovědi se mu však nedostalo, protože Anna nedokázala víc než usedavě vzlykat. Kytarista se ji snažil uklidnit, ale ani dlouhé pětiminutové hlazení po zádech a utěšování nepomohlo.

„Anno, já musím být za nějakou dobu na zkoušce a stejně tak i ostatní z kapely, musíš mi to říct teď, protože opravdu nemůžu dlouho čekat," pronesl a přitiskl si ji ještě vík sobě, což mu fotografka ochotně opětovala.

„Vyspala jsem se s Tillem," zašeptala dívka do Paulova ramene a tiskla si ho k sobě tak moc, jako by se bála, že po tomhle zjištění uteče, což tedy kytarista v plánu neměl, ale i tak se od dívky snažil odtáhnout a podívat se jí do očí.

„Cože? Anno, jak a proč? Co Doom?" nechápavě se snažil muž zachytit dívčin pohled, ale ona očima uhýbala, jak jen mohla, jen aby se mu nemusela podívat do těch jeho. Styděla se za sebe.

„Paule, já nevím, on přišel a hned mě začal osahávat, a já jsem se bránila, ale pak... pak se mi to začalo líbit," sklopila mladinká fotografka hlavu a zase se rozfňukala.

„Anno, promiň, ale já už musím jít. Dej si od nás teď pokoj, od celé naší kapely a uvidíme se 3. až se vrátíme z koncertu v Belgii. Nikomu to nepovím, slibuji," přitulil si ji k sobě naposledy muž, políbil ji letmo na čelo, rozloučil se a odešel, protože ho čas opravdu již velmi tlačil.

Ihned když za sebou Landers zabouchl dveře, Anna přestala plakat, zhluboka se nadechla, vydechla a přestala přemýšlet nad vším, co ji v tomto momentě trápilo. Nedá se říct, že by všechny myšlenky najednou vypustila z hlavy, to bylo v tomto okamžiku i dosti nemožné, ale spíš je nechala usednout a uklidnit, jako třpytky ve sněžítku.

Když se jí z tváří vytratila sytě rudá barva, oči ji přestaly pálit a celý obličej uschl od slz, uvařila si černý čaj do obrovského hrnečku, na který zase nemohla dosáhnout, a proto si vysunula na pomoc stoličku, jako tenkrát, když u ní byl Doom. Díky bohu, nyní se jí nepodařilo spadnout a earl grey si tedy mohla dopřát bez větších potíží. Dokonce si na chvíli sedla k pracovnímu stolu a upravila pár složek s fotkami.

Pracovala tak dlouho, než se podívala na své nástěnné hodiny a zjistila, že je půlnoc. To pro ni znamenalo jediné, čas spánku. Šla se rychle osprchovat, oblékla se do trička na spaní a zalezla do svého pelechu. Usnula snadno, a ještě lépe se ráno probouzela. Přes noc jako by zapomněla, co všechno se včera stalo a víčka v to slunečné středeční ráno otevírala s dobrou náladou.

Ihned se rozhodla, že si zajde něco nakoupit, protože s jídlem i s drogérií to u ní doma bylo v posledních dnech velmi nahnuté. Oblékla si tedy jeden z jejich nejoblíbenějších kalhotových kostýmů v pánském střihu, obula si vysoké kárované ponožky a na ně černé lakýrky a vyšla do ulic. Nebrala si ani auto, protože obchod měla téměř do slova za rohem.

Když se vracela s plnými taškami jídla a dalšího důležitého zboží, před domem se málem srazila s pošťákem.

„Dobrý den, máte něco pro mě? Anna Friedman," prohodila s úsměvem dívka jen z legrace a ani nečekala, že by pro ni zaměstnanec pošty mohl ve své velké brašně něco mít.