Formy lásky

Je to láska nebo ne?

Ráno se dívka probudila ve své posteli přikrytá tenkou přikrývkou. Něco ale nebylo správně, nemohla se hýbat. Chvíli jí trvalo, než se pořádně probrala, a pak pochopila. Nakoukla pod peřinu, kde viděla dvě ruce pevně obmotané okolo jejího pasu – Doomovy ruce. Opatrně otočila hlavu jak jen to šlo a opravdu za ní ležel Schneider. Neviděla mu přímo do obličeje, protože není sova, aby dokázala otočit hlavu o 180 nebo 360 stupňů.

Docela to mladou fotografku překvapilo, ale to bylo způsobeno jen její ospalostí. Když chvíli koukala z okna, vzpomněla si na včerejší hezký večer. V tu chvíli ji nenapadlo nic lepšího než se opatrně vytratit z postele a zavolat Paulovi, coby nejlepší kamarádce v mužském těle.

Dívka se tedy opatrně vymanila z bubeníkova objetí, což vůbec nebylo jednoduché. Když už stála vedle postele a podívala se na něj, musela uznat, že byl rozkošný, jako spící štěňátko. Anna se usmála a pak se pomalu vytratila z pokoje.

V kuchyni se zadívala na hodiny, které ukazovaly devět hodin což přišlo Anně dost na to, aby byl Paul už vzhůru. Odešla do pokoje používaného jako ateliér a zavřela se tam. Na mobilu vytočila Paulovo číslo a čekala až se ozve z druhé strany. Trvalo to docela dlouho, ale nakonec se v telefonu opravdu ozval kytaristův ospalý hlas.

„Ahoj, Paule, ty ještě spíš?" promluvila nadšeně dívka.

„No, teď už ne. Co se děje?" zívnul si nakonec muž.

„No, já jsem si chtěla povídat,"

„Ty sis chtěla povídat, a proto mi voláš v devět ráno, kdy normální lidi ještě spí," zamumlal rozmrzele Paul.

„Ale no tak, Paule, je to důležité. Potřebuju se ti svěřit,"

„No tak povídej, ty jeden budíku," uchechtl se konečně kytarista a nad tím se Anna musela pousmát. Milovala jeho dobrou náladu a vtípky.

„No, včera, jak jsi u mě byl, tak jsem si chtěla jít pak lehnout a tak, ale zavolal mi Oliver. Já jsem se s ním totiž asi domluvila na té afterparty, že spolu půjdeme cvičit," hned co tohle Anna dořekla, začal se Paul hlasitě smát.

„Ty a sportovat s Olim? Tyjo, to sis dala!" uchechtl se naposledy a nechal dívku pokračovat ve vyprávění.

„No a jako jo, byla to hrůza, tak jsem se těšila domů, ale zavolal mi Doom, že přijde a teď se podrž, zůstal tu až do rána, ještě spí," zachichotala se fotografka.

„Počkej, počkej, takovou jsem tě ještě neslyšel, ono něco bylo?" dělal si naděje Paul, protože s dívkou dokázal velmi silně soucítit, jako víceméně s každým člověkem.

„Ne, to ne, nejprve jsem si chvíli povídali, pak jsme si objednali jídlo, to bylo docela dobré, no a pak chtěl Christoph odejít, ale já nechtěla, tak jsem ho přemluvila, což nebylo moc složité, i když se teda chvíli vymlouval, že nemá kartáček na zuby, já jsem ale doma měla ještě nějaký zabalený, tak jsem s ním na něj vyrukovala a už nemohl odporovat, teda já myslím, že ani nechtěl, že se vymlouval jen ze slušnosti, a tak. Každopádně pak jsme se šli osprchovat, každý zvlášť – upozorňuji, lehli jsme si spolu do postele a chtěli jsme se koukat na film, ale spíš jsme si povídali, takže jsme film vypli a jen jsme mluvili, až jsme usnuli," dořekla fotografka a než stačil Paul cokoliv říct, otevřely se dveře a do ateliéru vešel oči si mnoucí Doom. Když ho slečna spatřila, usmála se a rychle Paulovi do telefonu řekla, že už musí jít, že se už její návštěva probudila. To kytarista samozřejmě pochopil a šel si ještě lehnout.

„Komu jsi o mě povídala?" přišel k Anně bubeník se zvědavým výrazem ve tváři.

„Jednomu takovému ukecanému člověku, který má věčně dobrou náladu a každému vidí až do žaludku," zasmála se dívka.