Formy lásky

Cesta za snem

Nutno říci, že pro Annu nebylo jednoduché začlenit se zpět mezi vrstevníky do běžného života, ale ona sama to tak nikdy nepociťovala. Možná lhala sama sobě nebo ostatním, ale jednoznačně se opravdu změnila. Přestala věřit v ostatní lidi i v celé lidstvo a začala věřit jen sama sobě. Milovala se takovou, jaká byla a snažila se být sama pro sebe tou nejlepší. Oplývala sebeláskou, konečně pocítila tu nejdůležitější formu lásky, filaftii.

Když opustila psychiatrickou nemocnici a odjela společně se svými rodiči zpět domů, musela si vyřídit spoustu záležitostí. Chtěla dokončit střední školu společně se svými spolužáky v řádném termínu a opravdu se snažila, aby jí to vyšlo a aby mohla být pro sebe samou zase o něco lepší. Zameškala spousty hodin a nevěděla téměř nic o novém učivu, ale nevzdala se. Obíhala jednotlivé učitele, se kterými strávila každý den několik hodin před i po řádné vyučovací době a věřte nebo ne, stihla se to všechno doučit. Možná nebyla připravená tak dobře jako její spolužáci, ale dřela na tom, a to bylo to nejlepší co mohla udělat.

Škola ale nebyla tím jediným, co jí obralo o všechen volný čas. Každý týden musela dojíždět do psychiatrické nemocnice na překontrolování jejího psychického stavu za tou úžasnou mladou terapeutkou. Vždy si jen povídali a Anna se najednou cítila líp, protože se mohla někomu svěřit. Ne, že by někoho potřebovala, ale každému se uleví, když se může někomu vypovídat, avšak ani tento fakt neměnil nic na tom, že to na jednu stranu pro Annu vůbec dobré nebylo z hlediska času, který měla jen sama pro sebe.

Anna neměla téměř žádný volný čas. Chtěla i brigádu a kvůli tomu se člověk také naběhá. Byla zkrátka dospělá, všechny povinnosti na ni padly a ani nevěděla jak. Přesto si však každý večer našla chvíli času na poslouchání hudby a na přečtení alespoň jedné kapitoly z kterékoliv fantasy knihy jichž měla plnou knihovnu. Ty světy uvnitř oněch knih milovala a ten, ve kterém žila nesnášela. Milovala všechny ty postavy, které tam vystupovaly, protože se jednalo o lidi s úžasným charisma, dlouhými příběhy, a hlavně dokonalými vlastnostmi. Bylo pro ni složité vypořádat se s tím, že se zamilovala do postavy, která nikdy neexistovala a nikdy existovat nebude, do někoho, kdo byl vepsán jen mezi řádky a stránky knih. Anna ale zjistila, že ještě mnohem horší je se vyrovnat s láskou k někomu, kdo opravdu existuje, ale moc dobře ví, že jí její lásku ten člověk nikdy neopětuje, protože je zkrátka nemožné, aby se setkali.

Když Anna dokončila školu a nastaly pro ni prázdniny před nástupem na Design Akademie Berlin, volný čas se jí nahromadil a ona konečně mohla dělat jen to, co sama chtěla. Chodila na brigádu, ale mnohem raději seděla potom doma a četla nebo poslouchala písničky. Když byla ve svém pokoji, ponořila se do svého vlastního světa fantazie a hudby a nic jiného pro ni neexistovalo, ale častokrát ji to trápilo. Chtěla vstoupit do jedné z těch knih a prožít tam skvělý život stejně jako sourozenci Pevensie v Narnii, avšak moc dobře věděla, že to nejde a co už vůbec nebylo možné, projít mobilem, vlézt do písničky a být u své nejoblíbenější kapely. Trápilo jí to, ale věděla, že tomu všemu chce zasvětit svůj život a že si ho bude žít podle sebe ve svém vlastním světě postaveném z hudby a fantazie.

Když si tenkrát v psychiatrické nemocnici, na kterou si už téměř ani nevzpomněla naplánovala svou budoucnost, věděla, že toho chce dosáhnout a opravdu chtěla a snažila se, jak to šlo. Studium fotografie na jedné z nejprestižnějších Německých designových škol nebylo ani zdaleka jednoduché, ale Anna měla správné předpoklady být vynikající fotografkou a mimo talent oplývala nekonečnou pílí. Snažila se, trénovala, učila se, protože si chtěla dokázat, že je úžasná, nechtěla zklamat samu sebe a jistě všichni víme, kam vede talent spojený s tréninkem. Dokázala to a školu dokončila s vynikajícími výsledky což pro ni bylo ve spojení s praxemi tou největší výhodou v hledání zaměstnání.

Jistě, že úspěch nepřichází hned a nabídky Anna nedostávala jen tak a ani si nemohla otevřít vlastní studio, protože na něj neměla finance. Ze začátku fotila zejména společné fotky tříd škol a školek, případně komornější sportovní nebo kulturní události, ale když měla možnost nafotit svatbu, nebránila se.

Díky tomu všemu získala spousty kontaktů a o její dokonalé fotografie začal být zájem. Anna si za vydělané peníze nakupovala všechno potřebné vybavení, aby mohla být co nejlepší, ale to ona byla i bez toho všeho. Dělala všechno proto, aby mohla dělat svou vysněnou práci, proto také prošla několika kurzy, ze kterých dostala certifikáty pro splnění jejího snu nezbytné.

Po pár letech měla svůj vysněný byt, ale nebyla to garsonka. Byl to byt o několika pokojích, z nichž patřil Anně pouze jeden a všechny ty ostatní se staly jejím ateliérem. Měla širokou klientelu a mohla si vybírat, koho přijme a koho bude fotit a jak se říká, některé nabídky se zkrátka neodmítají, jako například fotit festivaly či koncerty. Anna na tyto nabídky většinou kývla okamžitě, i když se jednalo o kapely které neznala a neposlouchala a o to lepší pro ni bylo, když dostala nabídku fotit metalový festival. Anna se těšila a ani netušíte, jak moc byla šťastná, když zjistila, jaké kapely a na tomto festivalu účinkují. Byla ráda, že jí to osud nadělil, ale nebyl to osud, to ona sama si byla strůjcem svého štěstí.