Formy lásky

Afterparty

Anna se ihned po koncertě snažila co nejrychleji vypařit, protože si myslela, že když o ní nikdo nebude vědět, tak jim ani nebude vadit, že na afterparty není, ale to se jí bohužel nepodařilo. Když zrovna nastupovala do svého rudého auta, začal jí v kapse vibrovat telefon. Na displeji bylo neznámé číslo, a to Anna pro jistotu vždy zvedala.

„Halo? U telefonu Anna Friedman," promluvila naučeným přívětivým tónem. Dříve, než se ale někdo ozval, ucítila na svém rameni něčí ruku. Byl to Paul a už zase ji odchytl, když zrovna chtěla odjet.

„Domů se nejde, slečno," usmál se na ni a dveře jejího auta před ní zabouchl, aby se nemohla dostat dovnitř.

„Odkud máš moje číslo?"

„To je tajemství," mrkl na ni kytarista a vzal jí z ruky batoh s foťákem, „vezmu tě svým autem k tobě domů, hodíš si tam věci, můžeš se i převléct, kdybys chtěla být na party víc šik," podíval se na fotografku a zakmital obočím, „no a pak tě vezmu do klubu, kde budeme pařit," mluvil nadšeně a dívka ho stále následovala až k jeho Land Roveru v tmavě zelené barvě. Tenhle terénní vůz se dívce nijak moc nelíbil, ale o to teď vůbec nešlo.

„Paule, a musím tam fakt jít?" prosebně na něj zamrkala, ale nezabralo to. Paul řekl, že bude její strážný anděl, ale že tam prostě jít musí.

Jakmile zastavili před domem Anny, dívka se vyšvihla z auta a utíkala do svého bytu. Fotoaparát pro tentokrát nechala v batohu ležet u zdi ložnice a vrhla se ke skříni. Přemýšlela, co by si měla obléci, ale v jednom by jí mohlo být moc horko, druhé zase bylo moc vyzývavé, a navíc její styl oblékání zkrátka nezahrnoval party kousky, které každého oslní. Musela hrabat hodně hluboko a hodně dlouho, aby našla něco vhodného. Když si to ale oblékla, došlo jí, že i to je moc konzervativní a jestli by prostě nebyl lepší nápad se trochu rozparádit a vzít si přece jenom něco, z čeho budou všichni u vytržení.

Anna se rozběhla do ateliéru, ke skříňce s oblečením na focení, které fungovalo více či méně jako kostýmy. Za pár minut se před zrcadlem prohlížela v černém tílku na tenkých ramínkách, které jí končilo sotva pod prsy a černo-bíle pruhovaných kalhotách do zvonu obepnutýma opaskem tvořeným velkými stříbrnými kruhy, velmi podobnými náušnicím, které si zrovna snažila dát fotografka do uší. V koupelně se jí ještě rychle podařilo načesat a namalovat si obočí, dát si řasenku a lesk na rty, ale to už před domem slyšela troubení. Chápala. Trvalo jí to děsně dlouho. V chodbě se co nejrychleji nazula do páskovaných černých botiček na podpatku, do ruky popadla již nachystanou malinkou kabelečku na řetízku a vyběhla za Paulem, který nedočkavě klepal prsty do volantu. Když ale Annu zahlédl, nevěřil vlastním očím.

„Pardon, ale já čekám na takovou nevýraznou slečnu, která ráda fotí," pronesl, když dívka konečně nasedala na místo spolujezdce.

„Hej, vždyť to jsem já," usmála se krapet stydlivě fotografka a plácla Paula po noze.

„Fajn, tak já ti budu věřit, ale až policie zjistí, že jste Annu zavraždila a zakopala za domem, nejmenujte mě jako komplice," dořekl naoko tiše.

„Tak jeď už," zasmála se dívka a auto se opravdu pohnulo z místa načež kytarista pronesl vážným tónem, že jí to opravdu moc sluší a nečekal něco takového. Dívka nesměle poděkovala, protože sama od sebe by to taky nečekala.

Za pár minut už jí Paul otevíral dveře u velmi luxusně vypadajícího baru. Nejprve se Anně ven z auta moc nechtělo, ale nakonec se opravdu odvážila. Před podnikem kouřilo jen pár lidí, ale nebyl mezi nimi nikdo, kdo by mladou dívku zajímal, i přesto se na ni najednou všechny pohledy upřely. Snažila se zakrýt si holý pupík malou kabelkou, ale když si toho všiml Paul, praštil ji po ruce a zamračil se na ni, aby pochopila, že to nemá dělat.